Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczyslawa Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie nakonec ani polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině.

Následkem Anschlußu (připojení) Rakouska k Německé říši 12. 3. 1938, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko 31. 3. 1938 (dva týdny poté!) zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině, nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě osobám židovského původu, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nevpustí na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda to odmítla.

Židé z Polska by se počínaje 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých státních příslušníků- Židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu (!) – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (!).

Poláci pokračovali v pogromech na židy i po vypuknutí války. V relativně nejznámějším, v Jedwabnem 10. 7. 1941 upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní policie (policja granatowa) a polští civilisté i jinde ubíjeli židy. Polští civilisté, nemajíce střelných zbraní, židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi (Jedwabne). Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder].