V roce 1615 čeští stavové (stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst) vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi usedlé. Bylo to ale nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatelé království českého se tím ohroženi necítili, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].

Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře bylo první fází prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V čele rebelujících českých stavů byli jazykově Němci ve většině [Klimek]. V bitvě na Bílé hoře bojovali jazykově Němci proti sobě, taktéž Tataři proti kozákům a podobně. Byl to konflikt o moc mezi dvěma českými králi, nábožensky v podstatě neutrální, protestanté bojovali na obou stranách, a v žádném případě to nebyl konflikt národnostní. Prohráli však jazykově čeští a jazykově němečtí protestanté Království českého. Ze 27 vůdců stavovského povstání, českých pánů (zemsky) popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze bylo jazykově 11 Němců [Jaksch]. Čechy a Moravu (ne však Slezsko) pak opouštěli čeští bratři a příslušníci dalších protestantských denominací pro svou víru, které se nechtěli vzdát kvůli prosazované zásadě cuius regio eius religio, čí vláda (zem), toho náboženství zavedená Augšpurským mírem, dohodou mezi císařem Karlem V. a říšskými knížaty 25. 9. 1555 ukončující období náboženských válek, bok po boku jazykově Češi i Němci v přibližně stejném počtu.

V některých částech Království českého mohli zůstat nebo se tam přestěhovat, aniž museli konvertovat ke katolictví nebo k víře židovské – do Ašska, což bylo tzv. říšské bezprostřední léno, nebo do Slezska, Dolní a Horní Lužice, které byly tehdy celé integrální součástí Království českého (s výjimkou oblasti kolem Cottbusu). Pekař uvádí, že z Prahy se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo na 400 měšťanských rodin [Pekař], celkem z Království českého asi 30 000 lidí. Účastníkům povstání propadl majetek, ostatní svobodní obyvatelé (ne tedy poddaní), kteří nebyli ochotni konvertovat ke katolicismu nebo k židovskému náboženství, mohli majetek prodat. Nestačili-li tak do svého odchodu ze země, mohli se za účelem jeho prodeje do Čech a na Moravu vracet.

Zcela typickým českým národním bludem je loučení Komenského a jeho druhů se zemí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu; Komenský se o tom ve svých spisech a písemnostech vůbec nezmiňuje. Růžové paloučky však mají Češi pro jistotu dva: jeden u Žacléře v lokalitě Černá Voda a druhý péčí Aloise Jiráska u Litomyšle mezi obcemi Morašice a Újezdec. Proč by ale se měli loučit se zemí u Žacléře, když Slezsko začínající o pár set metrů dále bylo tehdy integrální součástí Království českého? A který trochu rozumný exulant zakope zlatý kalich a tak se zbaví prostředků na přežití v nejbližší nejisté budoucnosti? Jirásek nesnesl, aby Růžový palouček byl v oblasti osídlené Němci a „přenesl“ jej k Litomyšli, kde široko daleko hranice nebyla. Malíři namalovali loučení Komenského s vlastí na plátna, jejichž reprodukce zamořily školy a lež se stala součástí české historie. Češi mají ze stejné národnostní nesnášenlivosti i dva České ráje, ale to je již jiná kapitola.