Redaktoři ČTK sesmolili článek, z něhož plyne, že s paliativní medicínou, odvětvím, které se věnuje potlačení pacientovy bolesti, je to v ČR velmi špatné.

Oni redaktoři snad ani netuší, že paliativní medicína nezasahuje pouze při onkologických diagnózách a v hospicích při posledních chvílích života, nýbrž její úkol začíná již například u chronických bolestí zad, které nelze běžnými medicínskými zásahy a prostředky odstranit. Čeští praktičtí lékaři, na rozdíl od tvrzení v dotyčném článku, by mohli onu paliativní péči zvládnout, našla-li by předtím specializovaná paliativní pracoviště vhodnou individuální směs prostředků a metod tišících bolest, jenže to bychom nesměli být v Česku s jeho restriktivními opiátovými zákony, které jejich aplikaci takřka znemožňují – kolik administrativních úkonů je v ČR třeba k předepsání opiátu? Dále by nesměla školská medicína opovrhovat metodami vybočujícími z jejího kánonu a blokovat jejich využití – typickým příkladem budiž akupunktura.

První, co člověka v západní Evropě překvapí, je snadnost s jakou praktičtí lékaři (rodinní, domácí, záchytní) mohou předepisovat a předepisují opiáty. Můj kamarád ve Vestfálsku trpící vytrvalými bolestmi trigleminu polyká opiáty, které mu předepisuje jeho rodinný lékař, přičemž pro policii má vystaven průkaz, že opiáty užívat musí, i když je za volantem. Další známá z Porúří má od domácího lékaře předepsané opiáty kvůli bolestem z artrózy kyčelního kloubu. Zbavení pacienta bolestí předchází v civilizovaných západoevropských společnostech vždy riziku zneužití opiátů. Představte si podobnou situaci v Česku s obyvatelstvem a státní správou svorně se vyžívajících v represích! Přitom Německo proti omamným látkám vystupuje jinak velmi přísně a důsledně.