Tomáš Krystlík: Zejména Beneš zavinil Vítězný únor 1948

25. 2. 2019 11:05

Na rozdíl od oficiózního dějepisného výkladu bylo pro převzetí moci komunisty v únoru 1948 naprosto rozhodující počínání prezidenta Edvarda Beneše. Kdyby se držel toho, co předepisovala tehdy platná československá ústava, komunisté by se k moci tehdy nedostali, což dodnes čeští historici většinou tají.

Tomáš Krystlík: Zejména Beneš zavinil Vítězný únor 1948
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Nutné je však konstatovat, že navzdory tomu by se Češi, ovládáni pudovým strachem z Němců, velmi pravděpodobně sami z vlastní vůle přimkli úžeji k SSSR a přijali komunismus. Jen o něco později. Méně pravděpodobnou eventualitou vývoje bylo upevnění československého poválečného totalitního státu nacionálně socialistického typu lišícího se nepodstatně od předchozího nacistického režimu v Německu. Že by se poválečné Československo stalo demokratickým státem, můžeme vyloučit, když většina jeho obyvatelstva si něco takového nepřála. Rozhodující bylo zklamání z rozpadu československého státu 1938–1939, z něhož vinili vlastní politiky, hašteřivost a nečestné praktiky tehdejších politických stran a budoucnost začali spatřovat v autoritativním státě s maximální redukcí politických stran.

Poválečná republika (1945–48) se ihned koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) národní socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Edvard Beneš tyto tendence mohl v zárodku svou autoritou ovlivnit, jenže neučinil tak, protože mu nejen konvenovaly, nýbrž by tím riskoval i své prezidentské křeslo, na kterém lpěl. Je nutné s povděkem kvitovat, že byť „pouhých“ sedm desetiletí poté, vyšel první český profesionální historik, Vít Smetana na veřejnost s obdobným názorem: „Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů příliš nezadal s nacistickým.“

Nejdůležitější odchylky od československého předválečného vládního systému byly dvě. Zřídilo se předsednictvo vlády, které tvořili předseda vlády a pět jeho náměstků, zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky a obdobných formací, které od roku 1921 až do konce meziválečné republiky spolehlivě likvidovaly demokracii v československém parlamentu a státu: poslancům a senátorům parlamentu předsedové vlastní strany nařizovali pod sankcí ztráty poslaneckého křesla, jak mají hlasovat. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách a via facti stálo nad parlamentem. Druhou změnou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí.

Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Nejhorší ovšem bylo, že zřízená Národní fronta (NF) sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF (!) směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo: opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit. Pokud by poslanci chtěli vyjádřit nějakému ministru svou nedůvěru nebo hlasovat proti jeho expozé v parlamentu, bylo by to kvalifikováno jako projev nedůvěry celé vládě. Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela suspendována.

Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je existence úředně nařízeného nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patří příprava a vyhánění mimo stát nebo v jeho rámci československých Němců, Maďarů, Poláků (za nepřátelské postoje vůči ČSR v roce 1938 v československé části Slezska), Jihomoravských Charvátů (v roce 1938 obdrželi, aniž o ni žádali, německou státní příslušnost) a cikánů, zbavování je majetku, znárodňování majetnějších bez náhrady, byť v zákoně byl princip finanční náhrady za znárodněný majetek zakotven (ne však jeho výše). Třetí republika (1945–48) byla státem totalitním z vlastní české národní vůle, i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický. Může snad být stát demokratickým, když v něm nesmí vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice a bylo-li poslanecké odmítnutí návrhu předneseného ministrem automaticky pokládáno za projev nedůvěry celé vládě?

Volby v českých zemích v květnu 1946 vyhrála KSČ (40,2 % hlasů) před národními socialisty (23,6 % hlasů), na Slovensku zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Facit: Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi v relativně svobodných volbách zvolili dobrovolně komunisty. A Ferdinand Peroutka se opět fatálně mýlil, když po volbách napsal: „Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka… už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“ Náhoda to nebyla, jeho názor stvrzují i jeho slova ve Svobodných novinách z 27. 1. 1946: „Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu.“ Inu, Peroutka od svého vstřícného postoje k německému nacionálně socialistickému zacházení s židy přešel k aktuálním nesmyslným vidinám. (Přítomnost, 22. 2. 1939: „Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládati, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele… podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda… Kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji“.)

Leč na Slovensku zástupci Demokratické strany, vyhravší parlamentní volby 1946, většinu v národních výborech podle principu poměrného zastoupení nevytvořili, protože to Komunistická strana Slovenska nedovolila – ztratila by tím moc ve většině místních a okresních zastupitelstev. Demokratická strana získala většinu míst taktéž ve Sboru pověřenců, v nejvyšší výkonné složce na Slovensku, pročež byly pravomoci Sboru pověřenců promptně sníženy. KSČ se rozhodla vládnout na Slovensku bez ohledu na výsledky voleb 1946 z Prahy a to za souhlasu všech (!) dalších politických stran v Národní frontě. Toto významné selhání všech dalších tzv. demokratických politických stran se opomíjí, zamlčuje.

Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek to nesplnil. Předseda vlády K. Gottwald odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, a tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran ale nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby navrhované demise svých ministrů na popud Václava Majera projednali, proti čemuž se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Podle pamětí Ladislava Feierabenda se poté Václav Majer po konzultaci se svými přáteli odhodlal k poslednímu kroku a zavolal 23. 2. telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize. Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno. Odlišnou verzi podává britský historik Zbyněk Zeman. Podle něj Jan Masaryk využil svého onemocnění chřipkou jako záminky, aby nemusel nic podnikat. To mu však nezabránilo v tom, aby vícekrát, leže v posteli, nepřijal sovětského náměstka ministra zahraničí Valerijana Zorina.

Uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR, nástupce NKVD), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 000 US $, podepsaná jeho tajemníkem Drtinou, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem.

Demitovavší ministři tří nekomunistických stran Beneše chybně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na něm. Museli alespoň tušit, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9000 až 12 000 v republice) by hravě rozprášila obrněná divize. S pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila. Další možnou variantou je, že Beneš zcela jednal podle instrukcí sovětského MGB, jehož agentem č. 16 Beneš zřejmě byl. Listiny, které by to dokázaly nade vší pochybnost, jsou v dosud nepřístupných ruských archivech.

Nejnovější výklad únorových událostí podává historik Václav Veber. Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem. Majer mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi, oficiálně ale nedemitovali, nýbrž byli zproštěni úřadu, protože je Gottwald, pro případy, kdyby se Beneš hodlal přidržet ústavy, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi. Majer byl pravděpodobně zbit. Zda StB nebo sovětskou tajnou službou, není jasné.

Nyní nastala kýžená situace, kdy nadpoloviční část vlády ztratila svá ministerská křesla, tudíž celá (!) československá vláda měla za povinnost podle ústavy odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, či vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o většinu jejích členů porušuje flagrantně ústavu. Pokolikáté už?

Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů a jednoho nekomunistu, Jana Masaryka předtím zproštěného postu ministra. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák s předstihem již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Zboru povereníkov za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946.

Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády protiústavně podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On (Edvard Beneš) má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, a dovede ji ocenit realisticky.“ Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování sovětskou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl. Pohotovost sovětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský, což dějepisci opomíjejí zmínit.

Českoslovenští politici ve své většině byli připraveni a ochotni činit rozsáhlé kompromisy na úkor svobody a demokracie výměnou za zajištění bezpečnosti země a jejího garanta spatřovali jedině v Moskvě. A tak v podstatě bezvýhradným plněním sovětských „přání" nejspíš neúmyslně, ale zato vydatně napomáhali již od roku 1942 SSSR při vytváření jeho sféry vlivu ve středovýchodní Evropě. Stalin se při sebemenším tlaku vůči poválečnému Československu vždy dočkal podvolení se — ať zaštítěného tou či onou racionalizací. A tak se země, jež se podle Víta Smetany bezprostředně po válce nacházela v podobném strategickém postavení jako Rakousko a lepším než Finsko, od prosince 1945 dokonce ušetřená trvalé přítomnosti Rudé armády na svém území, z vlastní vůle natolik integrovala do vznikajícího sovětského bloku, že si možnost nezávislého postavení prakticky sama uzavřela. Oba výše jmenované státy, byť poražené, se ale dokázaly z bezprostředního sovětského jha vymanit. Neměli ovšem takového všehoschopného politika jako byl E. Beneš a vládnoucí národ neměl pudový, živočišný strach z Němců, který je hnal do rukou SSSR. Jediným, který v únoru 1948 mohl ústavními prostředky (případně nasazením armády) zabránit komunistům převzetí moci, byl Edvard Beneš. A ten jednal buď na příkaz Ministerstva státní bezpečnosti SSSR (MGB), nebo zcela jednoduše selhal.


Literatura:

Černý, Václav: Paměti IV. ‘68 Publishers, Toronto 1983
Feierabend, Karel Ladislav: Pod vládou Národní fronty. Washington D.C. 1968
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
Kaplan, Karel: Znárodnění a socialismus. Práce, Praha 1968
Kaplan, Karel: Der kurze Marsch. Kommunistische Machtübernahme in der Tschechoslowakei 1945–1948. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München/Wien 1981
Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice. Národní politika, München 1985
Krystlík, Tomáš: Únor 1948 nebyla žádná náhoda. In: Mladá fronta Dnes, 23. 02. 2008
Přítomnost, 22. 2. 1939
Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. The Story of Communist Coup d’Etat. Gollancz, London 1950
Smetana, Vít: Ochablé podvolení se jako terminus technicus. Rozhovor Babylonu s historikem Vítem Smetanou o roku 1945 etc. In: Babylon, roč. 24, č. 1/2015
Veber, Václav: Jak to bylo s demisemi v únoru 1948. Paměť a dějiny, revue pro studium totalitních režimů 1/2009, Praha 2009. www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf
Zeman, Zbyněk: The Making and Breaking of Communist Europe. Basil Blackwell, Oxford, Cambridge 1991; česky: Vzestup a pád komunistické Evropy. Mladá fronta, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…