Ačkoliv věřím, že Haagský soud nebyl proti Číně zaujatý a rozhodoval nezávisle, je očividné, že se neohlížel na následky, které pro tento napjatý region bude jeho rozhodnutí mít. Filipíny odmítly pokračovat v bilaterálních hovorech s Čínou, pokud nebude bráno v úvahu rozhodnutí arbitráže. To je ovšem pro čínské zájmy nepřijatelné.
Ani Filipíny nemohou příliš očekávat, že by rozhodnutí arbitru vedlo ke zlepšení jejich pozice v Jihočínském moři. Ačkoliv mají nyní oficiálně potvrzené, že jejich nároky jsou právoplatné, Čína se ostrovů jen tak nevzdá a bude je dál kontrolovat s pomocí námořnictva. Rozhodnout o územních nárocích je jedna věc, ale donutit Čínu, aby výsledek arbitru respektovala, je něco úplně jiného. Čína není Rusko a díky své pozici ve světové ekonomice si mezinárodní společenství nedovolí jen tak uplatnit sankce nebo i tvrdší vynucovací prostředky.
Není ale pravděpodobné, že by toto rozhodnutí vyvolalo v blízké době ozbrojený konflikt v Jihočínském moři. Jedním z důvodů je to, že Čína nemá v současné situaci potřebu. Část ostrovů drží pod kontrolou a oproti okolním zemím má vojenskou převahu. Čínská rétorika se drží toho, že chce tento konflikt řešit mírovou cestou, nicméně pouze s přímými aktéry sporu. Čína si dobře uvědomuje, že řešit konflikt skrze bilaterální hovory s každou zúčastněnou zemí zvlášť je pro ní výhodnější, protože má v tomto případě převahu. To vědí i země jihovýchodní Asie, kteří chtějí do řešení sporu zapojit mezinárodní společenství a Spojené státy Americké s tím, že s jejich podporou eliminují převahu Číny. Ta ovšem argumentuje, že se jedná o regionální konflikt a nezúčastněné země by do něj neměly vstupovat. Tím se především myslí Spojené státy, které provádějí pravidelná vojenská cvičení se svými filipínskými spojenci. Právě tato cvičení Čína bouřlivě kritizuje a označuje je za provokaci a příčinu napětí v regionu, stejně tak i faktor, který brání hladkému průběhu mírových jednání. Zároveň vždy poukazuje na to, že v případě „narušení suverenity“ je připravena bránit své území silou. Americká vojenská přítomnost ovšem vnáší do regionu Jihočínského moře určitou míru stability a rovnováhy sil tak, že ani Čína by si nedovolila být přímým agresorem v případném konfliktu.
Ačkoliv všechny strany tvrdí, že jsou připraveny použít k ochraně svých nároků sílu, nikdo si to v současné situaci nedovolí. Čína se svých požadavků nesleví a bude dál tlačit Filipíny do bilaterálních jednání, ty ovšem budou trvat na potvrzení rozhodnutí Haagského arbitru. Jednání o mírovém řešení sporu budou nyní o to složitější. Je také nejasné, jak se k současné situaci postaví další účastníci sporu – Vietnam, Malajsie, Brunej a Taiwan, který se rovněž vyjádřil kriticky k rozhodnutí arbitru.
Spory v Jihočínském moři se týkají především Paracelských ostrovů, i když ostrovy jako takové nejsou skutečným zájmem pro žádného z účastníku, všem jde především o okolní vody, především využívání výlučných ekonomických zón. Jihočínské moře je nejen bohaté na rybolov, ale především se v něm nacházejí obrovské zásoby přírodních zdrojů, ropy a zemního plynu. Navíc je křižovatkou největších obchodních tras na moři. Každý ostrov znamená pro stát, kterému náleží, okruh 200 námořních mil výlučné ekonomické zóny a tím i právo k průzkumu a těžbě přírodních zdrojů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
