TYLER DURDEN se zabývá takzvaně nečitelnou zahraniční politikou nové americké administrativy a rozkrývá její jednotlivá patra - s přesahem, který může být pro nás zásadní.

Zřejmě abychom na toto rozdělení nezapomněli, připomněli nám ho pánové i přes víkend - to když nejprve ministr obrany Jim Mattis a poté viceprezident Mike Pence řekli účastníkům mnichovské Konference o bezpečnosti, že Trump “nepochybuje o odpovědnosti Ruska za jeho činy” a přísahali “stálou podporu” NATO a EU.

Schizma v diplomacii?

Dnes zase k potvrzení domnělého schizmatu v diplomacii nové administrativy přispěla agentura Reuters. Ta přišla se zprávou, podle níž během minulého týdne - týdne, kdy Pence navštívil Brusel a hovořil o americkém “stálém a nepomíjejícím” závazku vůči Evropské unii, se Trumpův hlavní stratég Steve Bannon sešel s německým velvyslancem a předal mu vzkaz podstatně jiného znění. Podle Reuters Bannon vysvětlil německému velvyslanci ve Washingtonu, že podle jeho názoru je Evropská unie konstrukt, který selhal, a že bude preferovat vedení bilaterálních vztahů s evropskými státy. 

Jinak řečeno - Bannon vyjádřil tutéž nedůvěru k udržitelnost evropského projektu, jaká zní ze všech stran - jen se o ní ještě nemluví “ve slušné společnosti” diplomatů a jim podobných. Současně je z jeho slov vidět, že se na “krach” Projektu Evropa připravuje Amerika skrze návrat k modelu sítě bilaterálních smluv - tedy totéž, co dělá nedávno osvobozená Británie se všemi svými obchodními partnery.

Bílý dům: O nic nešlo 

Zpráva z Reuters vyvolala pár vlnek: úředník z Bílého domu, který v reakci na zprávu kontroloval, co se s Bannonem opravdu odehrálo, potvrdil, že se schůzka uskutečnila, ale současně prohlašuje, že je verze, kterou Reuters publikovala, nepřesná: “Mluvili s velvyslancem jen asi tři minuty a nestihli si říci o moc víc než ahoj,” vysvětluje poněkud mnohoznačně. Bílý dům současně oznámil, že přepis rozhovoru neexistuje.

Jiné zdroje, které s konverzací byly obeznámeny, zase tvrdí, že šlo o zdvořilý rozhovor, a zdůrazňují, že nic v něm nenaznačovalo, že by Trumpovy "útoky na EU" měly kdy být jiné než čistě slovní - tedy například velebení Británie za rozhodnutí k odchodu. Trump údajně žádné kroky k destabilizaci evropského bloku aktivně nepodnikne. 

Bylo to jinak

Jenže zdroje, z nichž vycházela Reuters, popisují trochu jinou realitu: dlouhou schůzku, při níž měl Bannon více než dost času na to, aby vysvětlil svůj (Trumpův) postoj. A ten je jednoznačný. Podle těchto zdrojů byl jeho vzkaz německému velvyslanci zcela v duchu projevu, který přednesl na jedné vatikánské konferenci v roce 2014, když ještě vedl pravicový zpravodajský server Breitbart news (nenáviděný establishmentem podobně jako u nás Protiproud, poznPP):

“Ve svém příspěvku, který pronesl přes Skype, Bannon mluvil pochvalně o evropských lidových či populistických hnutích (což v Americe narozdíl od Evropy není nadávka, ale poklona, pozn. PP) a popisoval, že národy a lidé ‘nevěří v současnou verzi pan-evropské unie’. Řekl také, že západní Evropa byla vybudována na ‘základě silných národních hnutí’ a dodal: ‘Myslím, že jen toto je cesta vpřed a zpúsob  jak uniknout z krize.’”

Schůzka s Bannonem údajně německé vládní představitele poněkud zneklidnila, částečně proto, že většina vládních činitelů doufala, že jakmile Bannon usedne ve vládě, poněkud poopraví své “radikální” názory - a také, že pokud se s ním uskuteční čistě soukromá schůzka, bude jeho postoj k evropské otázce mnohem méně jednoznačný. Jenže nastal pravý opak.

Hodný, zlý a ošklivý

Důvěryhodný zdroj obeznámený s obsahem schůzky řekl, že setkání potvrdilo domněnku, že se Německo a evropští partneři Spojených států musejí připravit na politiku “nepřátelství vůči EU”. Další zdroj zase vyjádřil obavy založené na blízkých vztazích s Trumpovou administrativou: nový americký prezident ani jeho tým nemají pochopení pro roli EU jako garanta míru a prosperity v poválečné Evropě: “Zdá se, že Bílý dům vůbec není toho názoru, že by předpokládaný rozpad Evropské unie měl závažné důsledky,” dodal tento zdroj.

Byla to právě tato úzkost kolem postoje Bílého domu k evropské otázce, co přimělo francouzského ministra zahraničí Jean-Marca Ayraulta a předsedu mnichovské Konference o bezpečnosti Wolfganga Ischiera, aby minulý týden vyslali velmi neobvyklý signál: žádali totiž po viceprezidentu Penceovi ujištění, že Spojené státy neusilují o rozdělení Evropské unie.

A - jak už bylo řečeno - Pence jim vyhověl. Odvolal se na těsné vazby mezi Spojenými státy a EU a dal si záležet, aby výslovně zahrnul do svého prohlášení i samotného prezidenta: “Prezident Trump i já se těšíme na budoucí spolupráci s vámi i s Evropskou unií, při níž prohloubíme naše ekonomické a politické partnerství,” řekl doslova.

Obětní beránci evropského neklidu

Jenže přes Penceova a Mattisova ujištění zůstávají evropští představitelé na vážkách. Skutečná otázka totiž je ta, kterou jsme naznačili už v úvodu článku. Která “osa” zahraniční politiky je dominantní - ta Trumpova, reprezentovaná Bannonem a Millerem, nebo ta, již razí Pence, Mattis a Haley? Penceovo “turné” po Evropě tak, jak poznamenává Reuters, do evropských vládních kruhů spíše vnáší více zmatku, než aby přineslo ujištění:

“Bojíme se, a bojíme se právem,” řekl Thomas Matussek, vedoucí poradce firmy Flint Global a bývalý německý vyslanec v Británii a při Spojených národech. “Momentálně nikdo neví, jaká rozhodnutí nakonec přijdou z Washingtonu. Ale je evidentní, že jeho nový šéf a lidi kolem něj věří, že je to národní stát, co tvoří identitu jakéhokoli národa, a ne to, co vidí jako amorfní seskupení států, jako je například EU.”

V Nizozemí, Francii a Německu se stále více rýsují na obzoru letošní volby. S touto vyhlídkou evropští vládní představitelé svorně říkají, jak doufali, že Pence, ministr obrany Jim Mattis a ministr zahraničí Rex Tillerson přesvědčí Trumpa, aby s Evropskou unií konstruktivně spolupracoval - a že přehlasují skeptika Bannona. 

Co by se - alespoň pohledem těchto evropských “očí” mohlo stát nejhoršího? To popsal minulý týden Ischlinger v článku, jehož titulek zněl: “Jak by se Evropa měla vypořádat s Trumpem.”

V něm říká, že pokud by nová americká administrativa aktivně podporovala "pravicové populisty" v nadcházejících volbách, mohlo by to zapříčinit “transatlantickou krizi nebývalých rozměrů”. 

Přeloženo to znamená: pokud by takzvaná “krajní pravice” náhodou v Nizozemí, Francii a/nebo například Itálii vyhrála, Evropa má už připraveného obětního beránka: ví, na koho svést vinu za svou neschopnost. Nepřekvapí, že chudák beránek nemá nic společného s viníky současné krize EU a vlastně celé Evropy.

Skutečnými viníky jsou bez výjimky ti, kteří se posledních deset a více let starali jen o to, jak co nejlépe přetlakovat ekonomiku bezcennými penězi natištěnými centrálními bankami. Jenže pokud má současná krize jeden společný jmenovatel, je to právě nespokojenost jejich obyvatel s tímto zničujícím přístupem.