Sestřelení ruského bitevníku nad Sýrií domnělými tureckými "spojenci" Moskvy v boji proti Islámskému státu vystupňovalo napětí a přiblížilo konfrontaci mezi Ruskem a NATO. Aliance se sice váhavě, ale nakonec jednoznačně za Turecko postavila, přestože všichni vědí, že šlo o zákeřnou "dýku do zad", jak ihned po incidentu konstatoval prezident Putin.

Turecko mezitím ze svého postoje rychle (ale pozdě) couvá. Prezident Erdogan náhle již tvrdí, že kdyby věděli, že jde o ruský stroj, jednali by jinak. To Rusko odmítá jako trapnou výmluvu. Jenže - proč tedy vlastně Turci takto jednali? Co tím sledovali? Šlo jen o chybu?

V žádném případě. Incident, který mohl spustit geopolitickou katastrofu nedozírných rozměrů a jenž bude mít dlouho dozvuky v mezinárodních vztazích, měl podle všeho docela přízemní důvod. Vypovídá však kromě jiného něco důležitého o zemi (členu NATO), před níž se dnes EU respektive kancléřka Merkelová plazí v souvislosti s migrantskou krizí.

Prachy, prachy, prachy...

Jedním z motivů, které Turecko vedlo k jeho šílenému činu, byla totiž nejen zvolna se rozbíhající spolupráce mezi Západem a Ruskem v boji proti ISIL (Daesh-Islámský stát v Iráku a Levante). Ještě podstatnější bylo z toho vyplývající ohrožení temných hospodářských zájmů Turecka, které na ropném obchodu s islamisty vydělává obrovské peníze. Zvláště pak sám prezident Erdogan a jeho rodinný klan.

Vladimír Putin před pár dny na summitu G20 v turecké Antalyi, vyděsil Západ a zejména Turky tím, že nemilosrdně vyložil karty na stůl: Oznámil, že Rusko má nezpochybnitelné zpravodajské informace o tom, jak je ve skutečnosti financován ISIL. A také že je rozhodnuto tento teroristický byznys (bez něhož by ISIL nemohl existovat)  tvrdě potírat. Ruský prezident sice nezveřejnil konkrétní státy a jejich propojení s ISIL, ale i to, co médiím sdělil, stačilo, aby to vyvolalo v globálních elitách, jež stvořily a podporují ISIL, mírně řečeno nervozitu.