Václav Dvořák: Srebrenica – mediální lež a manipulace

11. 7. 2016 18:17

Dokumentarista, režisér a autor filmu Uloupené Kosovo Václav Dvořák se zamýšlí nad tzv. srebrenickým masakrem. Autor textu navíc na dané téma připravuje dokumentární film, jehož prostřednictvím chce vyvrátit některé zažité mýty.

Václav Dvořák: Srebrenica – mediální lež a manipulace
Foto: Radim Panenka
Popisek: Václav Dvořák
reklama

Na velkém kameni u vchodu do mezarje - muslimského pohřebiště ve srebrenických Potočari – je vytesána cifra 8.372. Má představovat počet „popravených nevinných muslimských mužů a chlapců“. Do kamene vytesaná cifra je zhmotněním narativu – příběhu, pohádky - který od konce války v Bosně šíří média v zemích Západu (rozuměj členské země aliance NATO). Opakují ho politici, novináři, západní ambasády tlačí na srbské politiky, aby i oni přikývli této verzi. Ale Srbům se do toho nechce. Vědí, jaká jsou fakta, a ta příběhu o 8372 popravených odporují.

Srebrenica je hornické městečko ve východní Bosně. Žili tu vedle sebe bosenští Srbové i muslimové - Poturčenci, potomci Srbů, kteří přijali islám. Za Titovy Jugoslávie získali bosenští muslimové statut zvláštního národa a začali se psát s velkým M – Muslimové. Podle logiky tehdejšího jugoslávského vedení by se například Češi mohli národnostně dělit na Katolíky, Husity, Protestanty a největší z místních „národů“ – Ateisty. Každý uzná, že je to hloupost, ale v Bosně se tak stalo. Dnes, aby to nebilo tak do očí, byli přejmenováni na Bosňáky, Bosance, Bosňany či Bošňáky.

Když se hroutila Jugoslávie v Bosně a Hercegovině, jedné z dosavadních svazových republik, se měli dohodnout představitelé tří národů - Chorvatů, Srbů a Bosňáků - jak si dál vládnout. Nedohodli se. Vůdce muslimů Ália Izetbegovič chtěl jednotnou Bosnu a Hercegovinu (BaH) a jeho vzorem byl silný centralistický stát řízený podle zásad šaríji. Sám Izetbegovič dávno před rozpadem Jugoslávie vydal spisek Islámská deklarace (1972), v kterém si za vzor bere Pákistán diktátora Haka a mimo jiné píše, že islám a demokracie jsou principy vzájemně neslučitelné. Jako rozvraceč státu si odseděl pár roků v jugoslávském vězení. Pro Západ disident. Stal se ale známým také v konzervativních islámských kruzích Saúdské Arábie, Íránu a feudálních států Zálivu, a odtud se mu později dostalo velké finanční i vojenské pomoci.

Islámský stát v Bosně se samozřejmě nelíbil ani Chorvatům a ani Srbům. Srbové se odmítli vůbec bavit o odtržení od Jugoslávie, v které chtěli zůstat. Ignorovali referendum o nezávislosti, konané v březnu 1992. Oleje do ohně přilil atentát na srbskou svatbu, který se odehrál v Sarajevu v den referenda (1.3.1992). Muslimští zločinci napadli svatebčany, kteří se brali pod srbskou zástavou a po útoku a střelbě zůstali na zemi jeden mrtvý a několik postřelených Srbů.

Na jaře 1992 bylo učiněno několik pokusů o zabránění občanské válce. Nepovedlo se. Muslimové začali napadat jednotky jugoslávské armády, jako by šlo o okupanty, v médiích vedli silnou protisrbskou propagandu plnou nenávisti a začali se ilegálně ozbrojovat. Po celé Bosně vyrostly barikády, sousedé se přestali zdravit, linie sporu a později i válečná fronta vedly napříč bosensko-hercegovskými rodinami i uprostřed smíšených manželství. Srbové měli ještě v živé paměti fašistický ustašovský režim, který v letech 1941-44 prováděl surovou genocidu bosenských Srbů, Cikánů a Židů. Jen v komplexu vyhlazovacích táborů Jasenovac v té době bylo popraveno, ubito a podřezáno 700.000 – 900.000 lidí, v drtivé většině Srbů!!! Chorvatským ustašovcům tehdy vydatně "pomáhali" muslimské milice a SS divize Handžar, sestavená z místních mladých muslimů. Srbové na tyto hrůzy nikdy nezapomněli.

Ve Srebrenici v místním zastupitelstvu na počátku roku 1992 dlouho muslimové společně se Srby nezasedali. Muslimové začali jednat tajně za zády srbských zastupitelů. Kde byl ředitel fabriky muslim, tam se otevřely zbrojní sklady Teritoriální obrany a jimi byly vyzbrojeny muslimské milice Izetbegovičovy strany SDA. Muslimský generál Halilovič hlásí Izetbegovičeovi, v té době už prezidentovi BaH, že má v Chorvatsku již vycvičeno 100.000 mladých muslimů v diverzních kurzech. Jak vidět, muslimové vsadili na válku a násilí ještě dávno před tím, než padly první výstřely.

Pozdní jaro 1992 - začínají přestřelky, napadání srbských vesnic a sarajevských Srbů. Bandy vycvičených muslimů spolu s chorvatskou armádou vtrhnou do Bosenského Brodu a masakrují místní Srby. Na pomoc svým bosenským krajanům přicházejí skupiny ozbrojených Srbů. Nejznámější z nich Ražnatovič - Arkan a jeho oddíl Žluté vosy. Terorizuje nejen muslimy, ale i Srby. Arkan byl spíš loupežník než spasitel národa. Do Bosny ale přicházejí i zradikalizovaní Srbové poučení a zocelení probíhající válkou v srbských oblastech Chorvatska, především v okolí Vukovaru. Jedna taková skupina dorazila i do Srebrenice a do sousedního Bratunce. Pozatýkají muslimské aktivisty, kteří podněcují protisrbské nálady. Zatýkají i muslimy, kteří organizují ilegální vykrádání zbrojních skladů. (V Bratunci byl ukraden i obrněný vůz s protiletadlovým dělem!) Mezi organizátory krádeží a ozbrojování muslimských milicí je i velitel policie v Bratunci a jeho zástupci. Soudní systém BaH stejně jako policie jsou v té době už rozvaleny a nefungují. A tak místo, aby Vukovarští zatčené předali soudu, odvedou 14 mužů pod most v Bratunci a tam je postřílejí. Občanská válka už zachvátila celou Bosnu a Hercegovinu se všemi hrůzami, které s sebou přináší.

V té době do Srebrenice přichází mladý muslimský příslušník jugoslávské policie (milice) Naser Orič. V Bělehradě jako člen ochranky budov nejvyššího vedení země se víc než ostraze věnoval vykrádání skladů zbraní. Byl na něj vydán federální zatykač a Orič musel utéct. Ve Srebrenici začala jeho druhá, tentokrát vojenská kariéra. V jejím průběhu udělal závratný vzestup. Byl jmenován velitelem muslimské 28. divize Armády Republika Bosna a Hercegovina (ARBaH), operující ze Srebrenice. Velel 11.000 mužů ve zbrani, byl pánem nad životem a smrtí všech obyvatel Srebrenice i uprchlíků, kteří v ní hledali útočiště. Rozjel velký obchod s humanitární pomocí, pašovaným zbožím, ale především se svými muži loupil a vyvražďoval Srby v okolních vesnicích. Před západními novináři se ještě během války vytahoval, jak osobně vraždil srbské civilisty potichu nožem. Za Oričem a jeho muži zůstalo přes 100 vyloupených a vypálených srbských vesnic a osad a prokazatelně 3260 zavražděných mužů, žen, dětí a starců srbské národnosti! Všechny tyto zločiny jsou přesně zdokumentovány, ale Orič za to nebyl nikdy řádně potrestán. V muslimsko-chorvatské Federaci Bosny a Hercegoviny patří dosud k váženým VIP osobám, po jeho příchodu vstávají davy Bosňáků na sportovních stadiónech a tleskají.

28. divize Armády Bosny a Hercegoviny pod velením Nasera Oriče řádila v srbských vesnicích nejdřív bez většího odporu. Stejná situace byla i v dalších částech Bosny, včetně Sarajeva. Teror organizovaný ústřední muslimskou vládou zachvátil celou zem. Ale západní příběh vypráví pouze o zlých Srbech. Dodnes se tvrdí, že muslimové byli v Sarajevu obklíčeni srbskými jednotkami. Ale Sarajevští Srbové byli zase obklíčeni muslimskými jednotkami, kterým na pomoc přispěchali mudžahedýni z Afghánci a severní Afriky. Srbové bránili svoje vesnice, ale neorganizovaně, bez vyšších vojenských velitelských struktur a bez patřičné výzbroje. Nakonec se obrany srbského obyvatelstva ujala nově vytvořená Armáda Republiky Srbské (neplést s Armádou Republiky Srbsko). Do jejího čela byl postaven generál Ratko Mladič. Ten udělal nejdřív pořádek ve vlastních řadách – vyhnal z Bosny Arkana a podobná individua, srbské dobrovolníky zařadil do své pravidelné armády a podřídil je přísné disciplíně. Oriče a jeho 28. divizi ve Srebrenici uzavřel a omezil její vražedné nájezdy. Je výsměchem mezinárodnímu právu, že Srebrenica, vyhlášená za „bezpečnou demilitarizovanou zónu“ sloužila za tichého souhlasu západních velmocí jako základna muslimské armádě, provádějící ve východní Bosně džihád.

Muslimové ve Srebrenici byli zásobováni nočními lety, jak helikoptérami, tak i velkými dopravními stroji. Podle typů letounů šlo o americké stroje. Důležitý je ještě jeden moment – vraždění srbského obyvatelstva okolo Srebrenice, ale i dalších míst v Bosně a Hercegovině, se dělo na přímý příkaz oficiálního muslimského vedení země. A když se vítězství na frontách nedostavovalo, přišly provokace a „akce pod falešnou vlajkou“. O nich mluví skrytí svědci obhajoby v procesech se srbskými veliteli v Haagu. Chráněný svědek KW586, bývalý člen  jednotky „Biseri“, která poskytovala fyzickou ochranu prezidentu Alijovi Izetbegovičovi, vypověděl, jak jako bodyguard byl svědkem mnoha tajných rozhovorů a jednání nejvyššího muslimského vedení. Jak se připravovalo ve spojitosti se Srebrenicívraždění vlastních občanů jen proto, aby se veřejné mínění na Západě postavilo proti Srbům a aby do války byly vtaženy země NATO, především USA. Tak se rozhodlo o několika atentátech na civilní obyvatelstvo v muslimské části Sarajeva. Atentát na frontu na chleba v ulici Vase Miskina, opakovaný atentát na sarajevské tržiště Markale. Například delegace ze Srebrenice byla prezidentem Izetbegovićem dotazována, zda se nedá zorganizovat nějaký velký masakr civilistů ve Srebrenici. Americký prezident Bill Cinton prý slíbil, že v případě masakru řádově takových 5.000 muslimských civilistů zasáhnou Spojené státy do války na straně muslimů. Prý jestli se to nedá zařídit ve Srebrenici? Vypráví o tom Hakija Mecholič, tehdejší velitel policie v Srebrenici (např. v několika svých vystoupeních na YouTube). Svést vlastní vraždění na Srby, to byla metoda, kterou se řídilo tehdejší muslimské vedení země.

Srebrenica byla od muslimských hord Nasera Oriče osvobozena 11. července 1995. To už Naser Orič a jeho nejbližší spolubojovníci ve městě nebyli, prý byli odvolání na přeškolení do Sarajeva. Obrana města se téměř okamžitě zhroutila pod náporem dvou srbských tanků a necelé roty vojáků. Část 28. divize se vzdala, velká část – cca 9.000 vojáků - se rozhodla probít do 65 kilometrů vzdálené Tuzly. Cestou pak sváděli těžké boje jak se srbskou policií a armádou, tak i mezi sebou. Vnitřní spory se vedly o to, jestli se vzdát či jestli pokračovat v boji.

Zajatí muslimští vojáci měli být převezeni k výměně za srbské zajatce. Tak se dělo téměř po celou dobu války a obě strany výměny a jejich organizaci respektovaly. V jednom z míst, kde byli muslimové držení, ve skladové hale v Kravici, se pokusil muslimský zajatec sebrat srbské stráži samopal. Strážného zabil, začal střílet, a srbská ostraha palbu opětovala. To bylo první střílení zajatců v okolí Srebrenice. K dalšímu se přiznal jistý Dražen Erdemovič, původem Chorvat, žoldnéř, člen 10. sabotážní skupiny Armády RS. Před srbským prokurátorem pro válečné zločiny tvrdil, že on a několik jeho spolubojovníků ze stejného oddílu popravilo 17.7.1999 přes 1.500 válečných zajatců na pozemku farmy v Branjevu. Byl vyslechnut a předán do Haagu k soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Tam dodnes vystupuje jako korunní svědek v mnoha procesech (kauzy Miloševič, Mladič, Karadžič a další). Před soudem mu ale obhajoba prokázala, že popravčí v Branjevu fyzicky ani časově nemohli stihnout zabít tolik lidí. Při exhumačních výkopech v Branjevu se našlo pouze 150 těl. Erdemovič také v Haagu změnil svou původní výpověď a posunul datum poprav na 16.7.1995. Jde o masového vraha a prapodivného korunního svědka obžaloby.


Erdemovič také tvrdil, že rozkaz k popravám dostal od prostého vojáka (!), kterého musel poslechnout jak on a ostatní v oddíle, tak i zástupce velitele oddílu v hodnosti podporučíka. Prý kdyby neposlechli, postaví je k jámě spolu se zajatci. Po popravách se popravčí četa sešla večer v pizzerii v Bjelině a měli si rozdělit 12 kilo zlata. Nepohodli se a začala střelba. Pro vysvětlenou: 10.sabotážní skupina ARS byla oddílem, tvořeným žoldnéři různých etnik - muslimy, Srby, Chorvaty a Slovinci. Sám Erdemović, než skončil v řadách ARS, prošel jak chorvatskou tak i muslimskou armádou. Při dělení dostal Erdemovič místo zlata tři kulky do břicha a zachránili ho až v bělehradské vojenské nemocnici. Otázku obhajoby, odkud se vzalo zlato a za co to měla být odměna, soud v Haagu zamítl jako nepatřičnou. Divný to soud, že?!

Na srebrenickém pohřebišti - mezarji - v Potočari je prý uloženo 8.372 popravených. Každý rok se 11.července přinášejí před truchlícími davy další a další zelené rakve mučedníků islámu ze Srebrenice. Srebrenica se má stát jakousi Osvětimí evropských muslimů, poutní místo k hrobům mučedníků víry. Čísla ale nějak nevycházejí – z původního hlášení dánského delegáta Červeného kříže, že mu v seznamech chybí 2.000 lidí se číslo rozrostlo. Přitom mezarje v Potočari je typický vojenský hřbitov. Je tu pohřbena pouze jediná žena, ostatní jsou muži. Ze „seznamu popravených“ se musí odečíst minimálně 2.200 padlých muslimů v regulérním boji, dalších 800 muslimů ze Srebrenice uteklo do Srbska a dalších víc než 1.700 z „popravených“ se hned příští rok zúčastnilo voleb ve Srebrenici. A tak bychom mohli pokračovat dál.

Profesor Dunič, patolog, provedl pro soud ICTY obdukci 3.200 těl, které mu soud poskytl ke zkoumání. Uvedl, že z nich jen 405 bylo prokazatelně popravených (pásky na očích, svázané ruce nebo obojí), dalších asi 560 bylo střeleno kulkou ze samopalu. Ti mohli být popraveni, ale stejně tak mohli zahynout v boji. Ostatní zahynuli prokazatelně v boji (zranění střepinami, roztrhaná těla jako následek výbuchu a podobně). Profesor Dunič měl svou závěrečnou zprávu předložit Haagskému tribunálu na jaře tohoto roku. Den před svým vystoupením zemřel na hotelovém pokoji v Haagu. Prý infarkt.

Je to zvláštní, ale většina těl pohřbených v Potočari není identifikována. Laboratoř v Tuzle srovnáváním DNA profilů mezi pozůstalými na jedné starně a exhumovanými těly na straně druhé sice může zjistit příbuzenské vztahy a tedy jakous takous identitu pozůstatků, ale není schopna stanovit příčinu smrti. Srbská strana oprávněně tvrdí, že zbylá neidentifikovatelná těla mohou být těla Srbů zabitých Oričovou soldateskou, další mohou být těla zabitých mudžahedýnů (v Bosně jich působilo až několik tisíc). Navíc v mnohých hrobech je pohřbena jen jedna či dvě kosti. Jsou tu ale také prokazatelně pohřbeni i lidé, kteří zemřeli v jiných koutech Bosny dávno před tím, než vypukla válka. Trapné na celé záležitosti je, že laboratoř DNA v Tuzle nemá žádnou certifikaci ke své práci! Podobně jako soud ICTY v Haagu i laboratoř v Tuzle je jen nástrojem manipulace světovou veřejností.

Co k Srebrenickým událostem dodat? Uběhlo 21 let a rozeštvávání národů bývalé Jugoslávie pokračuje dál neztenčenou měrou. Dnes ještě nejsme s to říci, co se skutečně ve Srebrenici a v jejím okolí 11.-20. července 1995 stalo. Snad otevření archivů tajných služeb někdy v budoucnosti poví víc. Na základě faktů jsme ale schopni doložit, co se ve Srebrenici nestalo.

Především se nestala genocida! Doložit ji se trapně pokoušela prokuratura v Haagu, ale nakonec neuspěla. Dále je prokázáno, že popravených je podstatně nižší počet, než se uvádí v oficiálních muslimských, britských či amerických pramenech a prohlášeních. Dále je jasné, že k popravám nevydal příkaz nikdo z velitelů Armády Republiky Srbské, ani prezident Karadžič, nebo dokonce vedení tehdejší zbytkové Jugoslávie. Mnohé ukazuje na to, že alespoň za střílením v Branjevu může být rozvědka jedné ze zemí NATO. Ale to už jsme na půdě dohadů. Příslušníci 10. sabotážní jednotky po skončení války v Bosně byli naverbováni francouzskou agenturou a bojovali v řadách žoldnéřů v občanské válce v Kongu. Nikdo z nich nebyl dlouho soudně stíhán, i když účastníky poprav jmenoval Erdemovič již při svém zatčení a jména opakoval i před soudem v Haagu. Otázkou zůstává, kdo dal oněch 12 kilo zlata jako odměnu žoldnéřské popravčí četě. Soud ICTY, řízený podle mnohých zdrojů ze zákulisí službami USA a Anglie, nepřipustil jakékoli další pátrání. Možná jsme byli jen kousek od odhalení hlavního režiséra „srebrenických událostí“.

Po letech můžeme konstatovat, že díky srbskému vzdoru se v Bosně a Hercegovině nepodařilo ustavit islámský stát. Zatím. Na muslimské straně takové tužby stále jsou. V srbském parlamentu – skupštině – se právě v těchto dnech snaží proamerická 5.kolona prosadit „rezoluci o masakru ve Srebrenici“. Opakuje se tak pokus z roku 2010, kdy podobná rezoluce neprošla. Kauza „Srebrenica“ je tedy stále živou, vytváří nová a nová napětí, živí nenávist.

Deytonské dohody přiřkly bosenským Srbům (Republice Srbské) 49% území bývalé svazové republika Bosna a Hercegovina. Je to o 2% území víc, než kolik sami Srbové navrhovali Izetbegovičovu muslimskému vedení v roce 1992, před tím, než válka vypukla. Muslimská strana dělení odmítla a následná válka stála přes 98.000 životů. Srbové v Bosně vyhráli i přes muslimský genocidní teror, navzdory chorvatským ozbrojeným intervencím, vpádu arabských a afghánských mudžahenýnů a nakonec i navzdory bombardování letouny NATO v srpnu 1995.

11. července 2016 dopoledne proběhne opět nějaké to pohřbívání nových obětí v Srebrenici-Potočari. Je to ohavná hra s lidskými ostatky. Je odporné, jak lidský smutek a utrpení je zneužíváno v podvodných mocenských hrátkách. Je odsouzeníhodné neustálé rozdmýchávání etnické a náboženské nenávisti pro upevnění imperiálního postavení na Balkánu. Je také ohavné neustálé šíření propagandistických lží médii, lží, které byly již dávno vyvráceny fakty.

Na závěr bude asi nejvhodnější citace z odborné práce, kterou loni uveřejnila holandská instituce „Srebrenica - historical projekt“:


„Po 20 letech je jedině možno spolehlivě říct, že se prakticky nic ve spojitosti se Srebrenicí spolehlivě nezjistilo.

Jediný způsob jak to vykonat je přistoupit nezaujatě k problému, s cílem zjistit pravdu, a ne aby se získávaly politické body nebo geopolitické cíle. A to je práce pro jednu nezávislou, smíšenou, mezinárodní komisi. Je na čase, aby se taková komise založila.

Podle toho, co dnes víme:

--- neexistuje žádná spojitost mezi popravou zajatců a úředními orgány ani Republiky Srbské (v Bosně a Hercegovině, BaH), ani Srbska,

--- je jisté, že popravu vykonal malý počet lidí, kteří byli různých národností, takže se nemůže ani na základě toho určit „srbská vina“,

--- počet obětí, o kterých se s velikým stupněm jistoty může tvrdit, že byli zastřeleni, je desateronásobně menší než je počet obětí, který se stále objevuje na veřejnosti. Není-li počet důležitý, jak se to obvykle říká, proč se potom desateronásobně zveličuje, proč se vlastně nemluví o prokázaných obětech, než proto, aby se utvořil předpoklad nějaké „srbské viny“ a tím se ospravedlnily represivní opatření proti Republice Srbské (BaH) a proti Srbsku?

Počet popravených zajatců, pro který zločin byli mnozí odsouzeni nebo zahynuli v Africe pro západní zájmy (poznámka: jedná se o některé členy skupiny, která popravovala u Branjeva), je menší než počet zmasakrovaných srbských civilů v okolí Srebrenici, za které se nikdo nezodpovídal, ani se kvůli tomu nevnucuje Muslimům pocit kolektivní viny.

Kvůli tomu Srbsko, Republika Srbská (BaH) a Srbové jako národ nemají žádnou příčinu se komukoliv omlouvat pro stále ještě nevyjasněný zločin v Srebrenici. A pochopitelně nutno vyjadřovat soustrast rodinám obětí, odsuzovat zločin, ale i současně nutit, aby se konečně uskutečnilo trestní stíhání proti pachatelům zločinů proti srbskému národu, kvůli srbským rodinám, jejichž nejbližší byli zločinecky zabiti a s jejichž bolestí soucítíme, podobně jako s bolestí všech druhých rodin nevinných obětí, vyvolaných rozpadem SFRJ.

Původně vyšlo na webu Novarepublika.cz

Václav Dvořák, režisér a dokumentarista

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Růžena Chrasteková: Slouhové zase nahnáni do práce

21:17 Růžena Chrasteková: Slouhové zase nahnáni do práce

Musí si přec už konečně opět nějak zasloužit své jidášské groše. Páníčky, co je platí, už nebaví zř…