„Obžalovaný, přiznáváte se ke svým zločinům?“

„Ano,“ zaznělo tiše. „Přiznávám se. Zrazoval jsem všechen lid slovem i skutkem. Nepoklekával jsem, když mne k tomu ti nejlepší z nás vyzývali, nevěřil jsem osvíceným myšlenkám a zlými slovy jsem se obořil na bližního svého, způsobiv jemu, jeho rodině, jeho předkům i jeho potomkům nezměrnou bolest a pohanu, kterou nelze ničím odčinit. Jsem vinen vinou největší a nejtěžší a zasloužím trest nejpřísnější. Omlouvám se všem, jimž jsem svou hanebností způsobil to nejhorší, co člověk může způsobit. Jsem vinen a na mou hlavu nechť padne spravedlivý rozsudek jak železná pěst naší vedoucí třídy, která vždy ví, co činí. Suďte mne, neboť vězte, jsem vinen, skutkem, slovem, myšlenkou. Nešetřete mne a suďte co nejpřísněji. Váš rozsudek, ať bude jakýkoliv, předem přijímám.“

Muž v taláru povstal.

„Poslyšte rozsudek jménem civilizace. Ondřej Kúdela odsuzuje se k trestu smrti provazem. Proti tomuto trestu není odvolání. Rozsudek bude vykonán ihned.“