On se ani vyznat nemůže, protože téměř vždy lze v tom galimatyáši nalézt zákony navzá­jem se zcela, nebo alespoň dílčím způsobem vylučující. Proč to tak je, nechápu, protože mo­derní technologie současnosti umožňují poměrně snadné kontextové vyhledávání, které by mohlo takovýmto hrubým chybám zákonodárců předcházet. Ale to by na každém ministerstvu mít alespoň jednoho vysokoškolsky vzdělaného logika.

Prý existuje jeden zákon nad zákony, tady dokument s nejvyšší právní silou, a tím je ús­tava. V našem případě Ústava České republiky. To slovíčko „prý“ jsem uvedl záměrně, protože minimálně jedna z jeho nejdůležitějších preambulí je dlouhodobě a masivním způsobem bez jakýchkoli právních následků porušována.

Tou inkriminovanou preambulí je článek 17 listiny Základních práv a svobod:

1. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
2. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez oh­ledu na hranice státu.
3. Cenzura je nepřípustná.

Tvrzení, že soukromé právo, například vlastnické, je nadřazeno Ústavě, je mylné. Příklady, které zde nyní uvedu, jsou sice poněkud zveličené, ale použitelné: