Evropa se musí pokusit vyřešit své vlastní problémy – jak velmi viditelné, často diskutované, ale nedostatečně analyzované a pochopené problémy ekonomického a finančního typu, tak méně viditelné, ale o to vážnější problémy politické, které jsou spojeny s postupným ubýváním demokracie, což je nevyhnutelným důsledkem rozsáhlé centralizace a unifikace evropského kontinentu. V Evropě se obvykle mluví o tzv. demokratickém deficitu, ale to je pouhý eufemismus. Jde o více než o deficit.
V posledních dvou dekádách jsem velmi pozorně, i když na dálku, vývoj v Rusku sledoval a dělal jsem to, aspoň doufám, s přiměřeným respektem. Nikdy jsem si nedovolil povýšený postoj vlastní tolika evropským politikům, intelektuálům a novinářům, kteří se jako experti, vysílaní evropskými nebo mezinárodními institucemi, považují za samotné ztělesnění svobody, demokracie a rozumu. Dělají to, aniž se pokoušejí pochopit skutečnou situaci a specifické charakteristiky této země.
Vývoj v Rusku v posledních dvou desetiletích považuji za relativní úspěch – za předpokladu, že se na toto období díváme s patřičnou a férovou historickou perspektivou. Říkám to zejména s vědomím těžkého dědictví sedmdesáti let komunismu, ze kterého se Rusko lehce vymanit nemohlo. Vzhledem ke své předkomunistické minulosti a k nejdelší a nejdestruktivnější formě komunismu mělo velmi nevýhodnou startovací pozici. Myslím, že si jako člověk, který prožil 40 let v komunismu, mohu takový soud dovolit.
Nejsem žádným expertem na Rusko, a proto musím zobecňovat a zabývat se širšími okolnostmi a ne detaily. Je těžké najít k tomu vhodný koncepční rámec, neboť každá země sice unikátní je, ale – i když si to často o sobě myslí – zcela unikátní není. Vždy jsem se rozpakoval, zda považovat Rusko za jednu z tzv. BRIC (nebo BRICS) zemí. Před několika týdny se však ruský prezident Putin zúčastnil summitu těchto zemí v Jižní Africe, čímž více méně naznačil, že ho zařazení Ruska do této skupiny nijak neuráží.
Zkratku BRIC považuji za užitečnou. Žádná oficiální definice pojmu „země typu BRIC“ sice neexistuje, ale myslím, že mu všichni rozumíme. Nepovažuji ji pouze za zkratku pro jistou speciálně výčtově vymezenou skupinu zemí, ale spíše za zkratku pro jistý specifický typ zemí. Mezi jejich hlavní charakteristiky patří:
- všechny z nich jsou velkými, strategicky, politicky a ekonomicky vlivnými zeměmi, které jsou si své dnešní významnosti dobře vědomy;
- žádná z nich nepatří k tradičně definovanému Západu (a většině z nich to asi nevadí);
- z ekonomického hlediska jsou považovány za „rodící se trhy“, nikoli za plnohodnotné tržní ekonomiky;
- v poslední době rostly a rostou daleko rychleji než „staré“, dnes dokonce stagnující tržní ekonomiky;
- mají méně vyvinutou tržní infrastrukturu a tržní instituce, méně diverzifikovanou ekonomickou strukturu. Více závisí na primárním sektoru – suroviny, paliva, energetika;
- jsou konkurenceschopné vzhledem k nižším nákladům práce, vzhledem k méně nákladným, méně rigidním a méně kontraproduktivním sociálním systémům i vzhledem k racionálnější politice ochrany životního prostředí (zejména svým zodpovědnějším přístupem k evidentnímu nesmyslu doktríny globálního oteplování);
- industrializují se, nikoli deindustrializují. Nestaly se obětí ničivého omylu, že motorem ekonomického rozvoje může být terciální sektor;
- mají pracovní sílu, která má zájem jít kupředu a je připravena tvrdě pracovat;
- nedosáhly ještě západní hladiny blahobytu a proto jejich ekonomický rozvoj není blokován klesající motivací k práci;
- jsou více centrálně řízeny a organizovány, což nepochybně podkopává ekonomickou racionalitu, ale umožňuje to dlouhodobý pohled na organizování ekonomického rozvoje, který také má určitá pozitiva;
- jejich politický systém je méně demokratický, více centralistický a více autoritativní.
Tyto charakteristiky pro ně jsou i nejsou výhodou. Některé z nich lidé z postkomunistických středoevropských zemí za pozitivní a atraktivní určitě nepovažují, ale jsou si vědomi toho, že některé z nich umožňují těmto zemím rychlý ekonomický růst.
Zhruba toto jsou má východiska a na jejich základě si kladu otázku, co říci, abych nedával „hraběcí rady“ a prázdná a sterilní doporučení. V dnešním Rusku vidím tři problémy, kterým jsme se my dokázali vyhnout:
- nikdy nebyla zformulována široce sdílená a všem srozumitelná transformační vize, která by dala občanům země elementární orientaci kudy a kam jít. V naší zemi to zformulováno bylo – chtěli jsme demokracii, parlamentní pluralismus a tržní ekonomiku s velmi omezenou rolí státu. Stručně řečeno, chtěli jsme kapitalismus;
- lidé jako já v počátečních letech po pádu komunismu s opodstatněnými obavami sledovali nedostatečnou kontrolu makroekonomické situace (jak v rovině fiskální, tak monetární politiky), což podle očekávání v Rusku vedlo k velmi vysoké a společnost destabilizující inflaci;
- byli jsme svědky nevytvoření systému autentických politických stran a tím i plnohodnotné parlamentní demokracie.
Změny, uskutečněné v Rusku v posledních 10-15 letech vedly k určitému posunu, ale je třeba jít dále. Netroufám si radit v oblasti geopolitiky, to není oblast mého zájmu a mých znalostí. Nicméně, vycházím z toho, že základnou pro jakoukoli smysluplnou zahraničně-politickou aktivitu je síla a stabilita domácí politické a ekonomické situace. Dovolím si proto uvést alespoň tři jednoduché teze:
1. Jsem přesvědčen, že pro 21. století potřebuje Rusko pluralistický politický systém. Otázkou je, jak ho co nejrychleji zavést a jak ho udělat efektivně fungujícím, aniž by způsobil neúnosné narušení existujících, poněkud křehkých regionálních, etnických, sociálních a politických skutečností. V tom učebnicové „pravdy“ moc nepomohou. Rusko nevyužilo příležitost zavést takový systém ihned po pádu komunismu (a nevím, jestli ji vůbec využít mohlo, u nás to bylo jistě snadnější). Učinit to, je nicméně nezbytností, která musí být provedena dříve či později.
2. Dalším, ale snazším úkolem je zvýšit dnešní míru otevřenosti ekonomiky a dokončit liberalizaci zahraničního obchodu a všech dalších ekonomických a finančních transakcí se světem. To by určitě pomohlo, podkopalo by to sílu domácích monopolů a přineslo by to pozitivní efekty pro spotřebitele a pro všeobecný blahobyt.
3. Kdybych byl ruským politikem nebo ekonomem, věnoval bych zvýšenou pozornost nastupující ropné a plynové revoluci, kterou přinášejí technologické objevy v oblasti těžby tzv. břidličných plynů. Již nejméně čtyři desetiletí platný fakt dlouhodobého růstu cen ropy a plynu a s tím spojený předpoklad, že jakákoli změna může nastat pouze na poptávkové straně ropné a plynové rovnice, přestává platit. Dochází k revoluci na nabídkové straně, která může tento trh radikálně změnit a způsobit cenový kolaps. Jediným řešením pro Rusko je diverzifikovat svou ekonomiku, jak je to nejvíce možné.
Jako politik jsem nikdy neměl rád, když jsem dostával rady zvenčí. Před mnoha lety jsem dokonce vyslovil toho se týkající výrok: „Nejsem ochoten vydávat tvrdé peníze za měkké rady“, což Milton Friedman označil za „Klausův zákon“. Doufám, že jsem se této chyby v tomto textu v opačné roli nedopustil.
Václav Klaus, podklad pro vystoupení na konferenci “The Russia Forum 2013”, Moskva, 18. dubna 2013
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
