V éře politické korektnosti (tedy institucionalizované falše), eurofilie a pokryteckého přemílání všech možných (i nemožných) lidských práv a hodnot to vypadá novátorsky a odvážně. Čtenář očekává, že se konečně našel někdo, kdo chce diskutovat o reálném světě a kdo se nebojí mluvit o českých národních zájmech a o reálných hrozbách, před kterými dnes český stát stojí. Hned na počátku je třeba říci, že nic takového v článku bohužel není.

Autor se prozrazuje hned v úvodu, když čtenářům sděluje, že pokládá boj o uznání a zabezpečení naší státnosti, který vyplnil celé první století existence naší republiky, členstvím České republiky v EU a NATO za trvale vyřešený.  V tom s ním nelze souhlasit. Opravdu si tak silně idealizuje Evropskou unii a NATO? Žije v realitě? Sice slovně odmítá „utopické snění“ a žádá „střízlivost“, ale jinak žije ve svém zcela vymyšleném, extrémně levicovém světě. Opravdu si myslí, že EU absolutní „dobro jest“ a že nás ohrožují „nacionalističtí šosáci“, kteří „otevírají prostor pro autoritářství“? Jsou „nacionalistické šosáctví“ a „autoritářství“ hlavními nebezpečími dneška? Většími nebezpečími než nedemokratická EU, většími než arogance Junkerů, Verhofstadtů a Macronů, většími než fiktivnost demokratičnosti Evropského parlamentu?

Podle autora je reálpolitika „přitakání realitě namísto utopického snění a planého moralizování“ a je „protiváhou proti zpupné pýše, která chce měnit svět, aby následně přišel nevyhnutelný pád.“ Co je to v jeho chápání přitakávání realitě? Je to smiřování se s realitou nebo je to snaha realitu měnit?