Britští konzervativci si za svůj výkon v postthatcherovských posledních třiceti letech nezaslouží sebemenší lítost či soustrast. Stará dobrá Anglie už dávno neexistuje, jak v pondělí výstižně ve své glose popsal Jiří Weigl. Anglie je v současnosti nejvíce progresivistickou, tedy levicovou zemí Evropy. Utekla sice z EU, ale dnes je horší než sama EU.

Francouzi s Macronem v čele znovu ukázali, že parlamentní demokracie není jejich silnou stránkou. To není novinka. Parlamentní demokracie tam byla vždy podřízena málo demokratickým „velikánům“ – od Napoleona přes de Gaulla až k Macronovi. Při francouzském volebním systému a ústavě volby moc neznamenají – vláda ke své existenci nepotřebuje být schválena parlamentem a parlamentní systém umožňuje věci nevídané. Porovnejme si tři „žebříčky“: Le Penová minulý víkend dostala 32,1 % hlasů, Mélenchon 25,7 % a Macron 23,2 %. Žebříček mandátů (míst ve francouzském parlamentu) je však opačný – Mélenchon 178, Macron 150, Le Penová 126. Všechno jsou to „francouzsky“ nedefinitivní výsledky. Stojí za to chodit k volbám?

Francouzský volební systém úspěšně „zatočil“ s údajně krajně pravicovou stranou Le Penové „Národní sdružení“. Fascinuje mne obrat krajně pravicová strana. Když proběhly evropské volby, náš prezident neomylně – jako jeden z prvních – mluvil o úspěších extrémistů. Kdo jsou extrémisté? Každý, kdo není plně mainstreamový, plně probruselský, plně proukrajinský, plně proizraelský je automaticky krajně pravicový a extrémistický. Mimochodem, krajně levicový už není skoro nikdo, protože se krajní levicovost, v devadesátých letech u nás nepředstavitelná, stala new normal, novou normou.