Město Hillsdale je sídlem „county“, něco jako našeho okresu. Nachází se ve státě Michigan, na původní silnici a železnici mezi Detroitem a Chicagem. Celý okres má zhruba 50 000 obyvatel.

Je to zemědělská oblast, žádný velký průmysl, nikoli lidmi přecpaný region. Z letiště v Detroitu jsme jeli asi 150 kilometrů autem a za celou tuto cestu jsme neviděli jediný dům, který by měl více než jedno poschodí. Představy o Americe jako o zemi mrakodrapů jsou naprostým omylem. Je tu nesmírný klid. Tyto zápisky píšu ve studovně univerzity. Koupil jsem si na to slavný americký žlutý řádkovaný trhací blok (jaký mají kolem mne všichni studenti) a mám skvělý pocit vytržení z velkého, uspěchaného světa, z každodenních dramatických headlines v médiích. (Studenti, a zejména studentky(!), se tu na mne usmívají, leckdo si na mne vzpomíná z loňska.)

Jsem zde již potřetí. Večeři hned po příletu jsem měl se svým dobrým známým, profesorem historie, úžasným znalcem Evropy (i naší země). Ve světě mého „ad-hoc-ismu“ posledního čtvrtstoletí mne zarazí, že píše knihu o amerických vojenských hřbitovech v zahraničí. Vůbec si takový odtažitý problém nedovedu představit, natož se na něj soustředit a věnovat se mu.

Hned po příletu jsem byl na letišti našimi novináři na dálku dotazován, co si myslím o právě udělené Nobelově ceně za ekonomii. Řekl jsem jim, že Jeana Tiroleho neznám, teorie her není a nikdy nebyla můj obor. Pochopil jsem, že ho neznají ani Francouzi. Ale politizace Nobelovy ceny je i v tomto případě zřejmá, žijeme v éře, kdy je politicky korektně oslavována regulace, a proto i letošní Nobelova cena. Oficiálně byla oznámena jako cena za „krocení mocných firem“ (powerful firms)! Takto ekonomové neuvažují. Firmy jsou monopolní nebo oligopolní, ale ne mocné. To je politický a žurnalistický slovník.

Je zde pravé „indiánské léto“, barevné listnaté lesy, rovina, jezera kanadského typu (u nás známe obří prodejny aut, tady jsou prodejní plochy plné člunů a jacht). Malé americké, často dřevěné domy bez plotů, s velkými čerstvě ostříhanými trávníky – nechápu, kdo je může takto stříhat, s vědomím práce se stříháním daleko menší zahrady na jihočeské chalupě. Bez jakéhokoli plotu či ohrady je i hřbitov, což také neznáme. Prostorné dálnice bez velkého provozu mají maximální rychlost 70 mil za hodinu, což je zhruba 112 kilometrů za hodinu. To by se naši řidiči zbláznili. Přesto leží na silnici několik – nepochybně čerstvě zabitých – jelenů.