Je tomu ž 20 let, kdy byla dne 21. ledna 1997 v Praze podepsána „Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji“. Za vládu České republiky jsem ji podepsal já, za vládu Spolkové republiky Německo Helmuth Kohl. Spolu s námi ji podepsali ministři zahraničních věcí Josef Zieleniec a Klaus Kinkel. Bylo to v chladném, nevlídném lednovém dni. Před budovou Lichtenštejnského paláce celé hodiny bouřili ti, kteří tuto deklaraci nechtěli, zejména Sládkovi republikáni. Uplynulo dvacet let a je třeba se – bez myšlení blokující politické korektnosti, která zamlžuje podstatu jakéhokoli problému a tématu – zamyslet, zda deklarace splnila svůj účel. Rovnou říkám, že ano i ne.

Deklarace si kladla za cíl doplnit smlouvu z roku 1992 (tehdy ještě mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a SRN), neboť ta se velmi rychle ukázala být nedostatečnou. Představovala „pouze“ nutný, nekonfliktní krok k normalizaci vztahů mezi dvěma sousedními státy, které v bezprostředně předcházející době prošly hlubokými změnami. U nás padl komunismus a Německo se sjednotilo. Šlo o standardní mezinárodní smlouvu (potvrzující neporušitelnost hranic, státní svrchovanost a územní celistvost, i připravenost k vzájemné budoucí spolupráci). Tato smlouva ponechala stranou citlivou otázku minulosti, což byla zásadní chyba tehdejší české (méně slovenské) politiky. V okamžiku sjednocování Německa nastala unikátní šance k jasněji formulované ochraně našich dlouhodobých zájmů.

Brzy se ukázalo, že minulost vzájemné vztahy i nadále zatěžuje. Na německé straně se – s významnou podporou bavorské CSU – aktivizovalo Sudetoněmecké krajanské sdružení, vznášející majetkové nároky a operující „právem na vlast“. To vyvolávalo nedobré pocity na české straně, které bohužel nejhlasitěji předváděli Sládkovi republikáni. Trápilo to však i mnohé z nás. Počátkem roku 1995 byly proto zahájeny první konzultace o dokumentu, v němž by byly nově zformulovány postoje obou zemí k tragickým událostem let 1938-1947.

Dokument byl z naší strany původně připravován Ministerstvem zahraničí, ale v určité chvíli jsem jeho přípravu převedl do gesce předsedy vlády. A byl to Úřad vlády, konkrétně šéf mých poradců Dr. Weigl, kdo v závěrečné fázi – spolu s Kohlovým důvěrníkem Bitterlichem – dolaďoval jednotlivé formulace a slova. Stejným způsobem mne ujistil německý kancléř Kohl, že i on to bere do svých rukou a že je to pro něho „Chefsache“ (v rozhovoru s ním jsem se prvně setkal s tímto německým slovním obratem). Česko-německá deklarace z roku 1997, jak jsem řekl při jejím podpisu, „je textem, který vznikl jednáním dvou suverénních zemí. Proto nemůže být textem jednostranným. Proto nemůže být textem, který by uspokojoval jen jednu z obou stran. Právě tak je třeba tento text číst a hodnotit i dnes. Prosil bych všechny, aby tak postupovali. I ty, kteří mají řadu důvodů zaujímat pohled jednostrannější“.

Věděli jsme, že jde o kompromis, protože se český a německý pohled na události kolem 2. světové války bude vždy rozcházet. Tuto realitu vzaly při přípravě deklarace obě strany na vědomí. Obě strany chtěly zabránit tomu, aby leckdy tragická minulost navěky komplikovala budoucnost sousedských vztahů obou našich zemí.