Román nás zavádí do Kontinentální unie (později Unionie), dystopického superstátu, který je – já se to až bojím říct, abych nebyl popotahován – jakýmsi satirickým odrazem současné Evropské unie; tedy dovedené ad absurdum. Hlavní hrdina Josef je obyčejný muž, bývalý novinář, který se snaží pouze přežít v systému, jenž reguluje každý aspekt jeho existence. V pokoji má ekologické záclony, které nesmí odhrnovat, a připravuje se na povinný rituál „genderizace“. Do pětadvaceti let si musí vybrat jedno ze 135 úředně uznaných pohlaví.

Svět Unionie je mistrovskou karikaturou moderních ideologických proudů. Je to společnost, kde se pod záminkou ekologie konzumují cvrčci a geneticky upravované obiloviny, zatímco sochy státem adorovaných umělců se zabývají fekálními tématy. Pochopitelně proto, aby pošpinily národní identitu. Děti jsou pro změnu od útlého věku vychovávány v kolektivních zařízeních k bezbřehé sexualizaci a oddanosti Unii. Zatímco kritika Unie je trestána nucenými pracemi, znásilnění spáchané přistěhovalcem z Afriky je potrestáno podmínkou. Každý projev nesouhlasu je souzen „Myšlenkovým tribunálem“. A ten ukládá tresty od zašití úst až po vyhnanství na tající kru v Arktidě. Autor sžíravým humorem a hyperbolou ukazuje, jak se z dobrých úmyslů – ekologie, rovnosti a svobody – stává nástroj totální kontroly a útlaku, který drtí lidskost a zdravý rozum.

Satirický klíč a autor v anonymitě

Jedním z nejvýraznějších rysů románu je autorova hra se jmény. Ta fungují jako klíč k dešifrování. Jako by v nich autor viděl karikatury skutečných osobností z evropského politického a kulturního života. Premiér Kytka, nerozhodný profesor zcela odtržený od politické reality, jako by byl odkazem na Petra Fialu. Jeho předchůdce, expremiér Dědiš, zase nápadně připomíná Andreje Babiše. Ikonická postava disentu a dramatik Zdislav Šavel, který neumí vyslovit „ř“ a jehož odkaz je zneužíván k posílení nového režimu, je kousavou parodií na Václava Havla. V tomto panoptiku se objevují i další: komisařka Ďourová (snad ne Věra Jourová), ministr vnitra-němčinář (snad ne Vít Rakušan) či státní umělec Goliáš Bílý, jehož provokativní sochy s fekálními motivy jsou jasnou aluzí na snad ne Davida Černého.

Tato přímá a nesmlouvavá satira nás přivádí k dalšímu podstatnému aspektu knihy – jejímu autorství. Román vydal anonymní autor pod pseudonymem „No Name“. V době, kdy formálně proklamujeme svobodu slova, je tento akt sám o sobě silným komentářem. Autor se zjevně obává ozdravného procesu, pokrokově nazývaného jako „cancel culture“. Tj. totální společenské „vymlčení“ a vyloučení jedince z mainstreamového veřejného světa, a to jako trest za odchýlení se od momentálně vládnoucí ideologie. Anonymita se tak stává autorovým štítem. Nutnou obranou v atmosféře, kde kritika určitých témat může vést k ostrakizaci. Román, varující před světem bez svobody projevu, se tak ironicky zrcadlí v reálných okolnostech svého vstupu do veřejného prostoru. Jestliže toto dílo vydalo nakladatelství LEDA, potom klobouk dolů před jeho odvahou.