Román nás zavádí do Kontinentální unie (později Unionie), dystopického superstátu, který je – já se to až bojím říct, abych nebyl popotahován – jakýmsi satirickým odrazem současné Evropské unie; tedy dovedené ad absurdum. Hlavní hrdina Josef je obyčejný muž, bývalý novinář, který se snaží pouze přežít v systému, jenž reguluje každý aspekt jeho existence. V pokoji má ekologické záclony, které nesmí odhrnovat, a připravuje se na povinný rituál „genderizace“. Do pětadvaceti let si musí vybrat jedno ze 135 úředně uznaných pohlaví.

Svět Unionie je mistrovskou karikaturou moderních ideologických proudů. Je to společnost, kde se pod záminkou ekologie konzumují cvrčci a geneticky upravované obiloviny, zatímco sochy státem adorovaných umělců se zabývají fekálními tématy. Pochopitelně proto, aby pošpinily národní identitu. Děti jsou pro změnu od útlého věku vychovávány v kolektivních zařízeních k bezbřehé sexualizaci a oddanosti Unii. Zatímco kritika Unie je trestána nucenými pracemi, znásilnění spáchané přistěhovalcem z Afriky je potrestáno podmínkou. Každý projev nesouhlasu je souzen „Myšlenkovým tribunálem“. A ten ukládá tresty od zašití úst až po vyhnanství na tající kru v Arktidě. Autor sžíravým humorem a hyperbolou ukazuje, jak se z dobrých úmyslů – ekologie, rovnosti a svobody – stává nástroj totální kontroly a útlaku, který drtí lidskost a zdravý rozum.

Satirický klíč a autor v anonymitě

Jedním z nejvýraznějších rysů románu je autorova hra se jmény. Ta fungují jako klíč k dešifrování. Jako by v nich autor viděl karikatury skutečných osobností z evropského politického a kulturního života. Premiér Kytka, nerozhodný profesor zcela odtržený od politické reality, jako by byl odkazem na Petra Fialu. Jeho předchůdce, expremiér Dědiš, zase nápadně připomíná Andreje Babiše. Ikonická postava disentu a dramatik Zdislav Šavel, který neumí vyslovit „ř“ a jehož odkaz je zneužíván k posílení nového režimu, je kousavou parodií na Václava Havla. V tomto panoptiku se objevují i další: komisařka Ďourová (snad ne Věra Jourová), ministr vnitra-němčinář (snad ne Vít Rakušan) či státní umělec Goliáš Bílý, jehož provokativní sochy s fekálními motivy jsou jasnou aluzí na snad ne Davida Černého.

Tato přímá a nesmlouvavá satira nás přivádí k dalšímu podstatnému aspektu knihy – jejímu autorství. Román vydal anonymní autor pod pseudonymem „No Name“. V době, kdy formálně proklamujeme svobodu slova, je tento akt sám o sobě silným komentářem. Autor se zjevně obává ozdravného procesu, pokrokově nazývaného jako „cancel culture“. Tj. totální společenské „vymlčení“ a vyloučení jedince z mainstreamového veřejného světa, a to jako trest za odchýlení se od momentálně vládnoucí ideologie. Anonymita se tak stává autorovým štítem. Nutnou obranou v atmosféře, kde kritika určitých témat může vést k ostrakizaci. Román, varující před světem bez svobody projevu, se tak ironicky zrcadlí v reálných okolnostech svého vstupu do veřejného prostoru. Jestliže toto dílo vydalo nakladatelství LEDA, potom klobouk dolů před jeho odvahou.

Obálka knihy

Srovnání s klasiky dystopie: Orwell a Huxley

Útěk z Unionie se hrdě hlásí k odkazu velkých dystopických románů 20. století, především k 1984 George Orwella a Krásnému novému světu Aldouse Huxleyho. Přestože sdílí jejich varovný tón, liší se v metodách a zaměření.

Podobnosti a rozdíly s 1984

S Orwellovým románem spojuje Unionii především všudypřítomný dohled a kontrola myšlení. Tak jako Velký bratr sleduje občany Oceánie, v Unii jsou lidé monitorováni pomocí čipů a kamer 24 hodin denně. Orwellův „myšlenkový zločin“ má v Unii svůj ekvivalent v prohřešcích souzených „Myšlenkovým tribunálem“. Manipulace s pravdou a historií je rovněž společným prvkem. Ministerstvo pravdy v 1984 přepisuje minulost, zatímco v Unii se jednoduše přijme směrnice. Nebo se jednoduše vyhlásí, že autorem unijní hymny není Beethoven, ale komisař Andělín Makrela.

Orwellův svět je ponurý, brutální a založený na strachu z bolesti. Totalita v 1984 je syrová a otevřená. Naproti tomu Útěk z Unionie je satira. Jeho totalita si nasadila masku pokroku, svobody a dobra. Útlak nepřichází formou mučení ve sklepích ministerstva lásky, ale plíživě, skrze tisíce absurdních směrnic, povinných rituálů a tyranií politické korektnosti. Zatímco Winston Smith se bojí fyzické likvidace, Josef se obává, že bude donucen k „nevratné změně pohlaví“. Stejně tak může být zničen za to, že se mu nepodařilo vymočit se na mapu našeho bývalého státu. Hrůza v Unii nepramení z holého násilí, ale z dusivé, byrokratické a ideologické absurdity.

Podobnosti a rozdíly s Krásným novým světem

S Huxleyho vizí sdílí Unionie potlačení individuality prostřednictvím společenského inženýrství a hedonismu. V Krásném novém světě je společnost stabilizována pomocí promiskuity a drogy zvané soma. V Unii je podobně zničena tradiční rodina a děti jsou vychovávány v kolektivních zařízeních. Stát rovněž podporuje a organizuje předčasnou a všudypřítomnou sexualizaci dětí a mládeže a legalizuje drogy, aby obyvatelstvo udržel poslušné a závislé. Cílem je rovněž snížení IQ nové generace, aby se setřely rozdíly s nově příchozími do Evropy. Láska a trvalé vztahy jsou v obou světech vnímány jako hrozba pro systém.

Nicméně rozdíl je v příčině a estetice dystopie. Huxleyho svět je produktem snahy o vědecky řízenou stabilitu a efektivitu; je to svět technologického nadbytku a povrchního štěstí. Unionie je naopak světem ideologického fanatismu a úpadku. Její útlak nepramení z vědy, ale z pokřivených humanitních teorií (genderismus, multikulturalismus). Místo futuristické sterility Krásného nového světa je Unionie šedivá, dysfunkční a neustále balancuje na hraně kolapsu, symbolizovaného trolejbusy, které musejí cestující tlačit, protože na jejich provoz není elektřina. Zatímco Huxley varoval před kontrolou skrze bezbolestné potěšení, Útěk z Unionie varuje před kontrolou skrze byrokratické šílenství, které se vydává za morální nadřazenost.

Závěr

Útěk z Unionie je ostrou, vtipnou a mrazivě aktuální satirou. Je to dílo, které navazuje na Orwella a Huxleyho, ale své varování cílí na hrozby 21. století. Ukazuje, jak se jazyk práv, svobody a pokroku může stát nástrojem té nejhorší totality – totality, která vám nenařizuje jen to, co máte dělat, ale i to, kým máte být. Román mistrně evokuje pocit nesnesitelnosti života ve světě, kde zdravý rozum kapituloval před ideologií. A zanechává ve čtenáři otázku: Kolik kroků nás dělí od hranic Unionie?