Podivný chaos a neklid v České republice je užitečné alespoň na krátkou chvíli opustit. Výroků kolem prezidentské volby, valorizace důchodů a demonstrace na Václavském náměstí, výroků vyhrocených, zdramatizovaných, proto zjednodušených a jednostranných, bylo až moc.

Ani nevím, jestli k tomu mám v této chvíli něco přidávat. Viděno z Istanbulu se mi však zdálo, že chyby podpisů dárců v prezidentské kampani (přeloženo do češtiny fiktivní dárci) byly nevysvětlitelně bagatelizovány. Když jsem se vrátil do Prahy včera v noci, pochopil jsem, že ta bagatelizace nevzniká jenom dálkou mezi Prahou a Istanbulem. Různí a různě „obdarovaní“ politici byli v jiných případech mučeni daleko více. Ale to ať investigativně prošetřují jiní. Já to určitě dělat nebudu.

Turecko je velká a mocná země, země nesmírně sebevědomá. V den, kdy jsem tam byl, prezident Erdogan znovu zopakoval, že nastává „století Turecka“. Zvykli jsme si na výroky století Anglie, Ameriky, Číny a samozřejmě bychom nemohli mluvit o století Česka. Česko se vždycky snaží století toho či onoho jen přežít. Turecko se evidentně řadí do jiné kategorie a já bych řekl, že do značné míry oprávněně.