I. Úvod

Už jsem několik let v Bratislavě nemluvil, děkuji za pozvání. Děkuji za příležitost zde dnes promluvit. Jako nejen pamětník, ale i jako aktivní účastník listopadových a polistopadových dějů se k tomu pokusím i na tomto fóru říci pár slov. Je třeba o tom mluvit i zde v Bratislavě, neboť prvotní fáze transformace, neboli přeměny komunismu v systém parlamentního politického pluralismu a v tržní ekonomiku, probíhala ještě ve společném státě podle shodného konceptu. Právě proto jsem pozvání na Vaši konferenci rád přijal. A i já byl federálním nikoli českým ministrem financí.

Dnešní kulaté výročí událostí listopadu 1989 bychom – zejména v akademických komunitách – neměli jen pasivně slavit, neměli bychom jen nostalgicky vzpomínat. Měli bychom bránit zapomínání a zejména máme povinnost vzpírat se stále se opakujícím desinterpretacím tohoto unikátního období. Měli bychom ho analyzovat, ale nejen onu jednorázovou událost hodin a dní kolem 17. listopadu, nýbrž celých uplynulých 25 let. Hlavně bychom se měli ptát, co jsme z tohoto unikátního historického zvratu vytvořili, jak jsme ho dokázali využít.

Řekl jsem, že bychom neměli zapomínat. Trochu mne trápí absence vážné analýzy komunismu, zejména jeho závěrečných, „měkčích“ fází, které byly nesporně mírnější a přežitelnější, než byly hrůzné chvíle 50. let, o nichž se píše a točí filmy snadněji. To není samoúčel. To není jen pro historiky. Bez pochopení pozdějších dekád komunismu není možné pochopit a vysvětlit, proč komunismus skončil tak relativně snadno a klidně a aniž by se bránil. Troufám si opakovaně říkat, že se komunismus rozpadl, že nebyl poražen, i když se k tomu, že ho porazil, leckdo hlásí.

II. Co bylo smyslem, cílem, obsahem naší transformace a jejího projektu?