Opakovaná prohlášení Světové zdravotnické organizace (navíc v jakési podivné, nesrozumitelné angličtině) nejsou hlavními zprávami dne. Jsou spíše jakousi nepodstatnou „vatou“ mezi aktualitami přinášenými z domova a formulovanými vládami a dalšími demokraticky vzniklými institucemi. Obdobný význam, respektive nevýznam mají „výkřiky“ Angela Gurríi z OECD a jeho nápad na Marshallův plán pro Evropu. Kdo bude dnes tím Marshallem? A z které bude země? Z Číny?

Výroky Christine Lagardeové z Evropské centrální banky dokonce vyvolaly roztržku mezi italskou vládou a ECB. Za dobu trvání krize se ani jednou neobjevila relevantní zmínka o OSN. Na něco jako je Rada Evropy si nikdo nevzpomene. Také Evropská unie se prozatím drží zpátky (což ale neznamená, že její okamžik nepřijde).

Totéž se dá říci i o NATO. To jede své staré téma – neustálé vybízení členských zemí k dodržování rozpočtových závazků na zbrojení, které zdůvodňuje narůstajícím nebezpečím z Ruska a Číny. Opravdu teď cítíme toto nebezpečí zvlášť silně?

Tyto nadnárodní instituce občana dnes oprávněně nezajímají, neboť mu nic nepřinášejí. Z žádné nadnárodní instituce prozatím nezazněl žádný smysluplný návrh, což je důkazem, že něčeho podobného nejsou schopny. Vědomě či podvědomě občané (nejen naší země) cítí, že tyto struktury nejsou autentické. Rozhodování jednotlivých států spíše zpomalují a komplikují, což je vidět zejména v době, která má velmi rychlou vnitřní dynamiku. Do těchto institucí byli na celém světě odsunuti druhořadí a doma nepotřební politikové (kteří doma už většinou politicky prohráli), nebo se tam dostali úředníci, kteří vědí, že by to doma měli daleko těžší.

Despekt občanů vůči této nadnárodní nomenklatuře prohlubuje probouzející se uvědomování si toho, že si existenci těchto nadnárodních institucí platí ze svých daní (v době, kdy si každý sám – čím dál jasněji – uvědomuje, že bude mít ve vlastní kapse méně). Jsou to instituce se strukturami nejasnými, nesrozumitelnými, nekontrolovatelnými.