Text této knihy jsem začal větou, že prožíváme nejdelší klidné (při vší relativnosti tohoto slova) období novodobé historie českého státu. Nejrůznější – jakkoli nepříjemné a zneklidňující – vnější „ne-klidy“ (a nebylo jich málo, viz. mých 15 kapitol v knize My, Evropa a svět) nikdy u nás doma nevyvolaly jakýkoli kvalitativní zvrat. K jistému zlomu u nás došlo – i když výlučně z domácích důvodů – až v roce 2013. Žili jsme – alespoň z hlediska našeho blízkého okolí – v relativně velmi klidném mezinárodním prostředí. Při vší hrůze válek v Jugoslávii, Afganistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, atd., jejich dopad na nás bezprostřední nebyl. To se v roce 2014 radikálně změnilo.

Tuto změnu vyvolaly události na Ukrajině, které – jak se více a více ukazuje a jak jsme to někteří s nemalou obavou brzy po vyvolání demonstrací na kyjevském Majdanu předpokládali, ani zdaleka nejsou jen jedním z mnoha dalších lokálních konfliktů. Konfliktů, které sice strašlivě poškodí, ne-li zničí konkrétní země a způsobí ztrátu tisíců či statisíců lidských životů, ale nešíří se do celého světa, nebo jenom okrajově.

Každodenní děsivé televizní záběry z Doněcka a Luhanska na první pohled vypadají velmi podobně jako záběry z jiných nedávných válečných konfliktů (třeba na Blízkém Východě). Přesto se rozdíl těchto odlišných konfliktů a jejich důsledků ukazuje být už teď veliký. Bylo by tragickou chybou, kdybychom doufali, že je tomu tak i teď. Že je ukrajinský konflikt jenom jedním z takových konfliktů, které sice také mají mnoho obětí a také často výrazně destabilizují své okolí, ale které nemají celosvětový dopad.

Obávám se, že ukrajinský konflikt, a musím trvat na tom, že je to spíše konflikt o Ukrajinu, tento celosvětový rozměr bohužel má. A proto má, a zejména mít bude, bezprostřední i dlouhodobější dopady i na nás.