Text této knihy jsem začal větou, že prožíváme nejdelší klidné (při vší relativnosti tohoto slova) období novodobé historie českého státu. Nejrůznější – jakkoli nepříjemné a zneklidňující – vnější „ne-klidy“ (a nebylo jich málo, viz. mých 15 kapitol v knize My, Evropa a svět) nikdy u nás doma nevyvolaly jakýkoli kvalitativní zvrat. K jistému zlomu u nás došlo – i když výlučně z domácích důvodů – až v roce 2013. Žili jsme – alespoň z hlediska našeho blízkého okolí – v relativně velmi klidném mezinárodním prostředí. Při vší hrůze válek v Jugoslávii, Afganistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, atd., jejich dopad na nás bezprostřední nebyl. To se v roce 2014 radikálně změnilo.
Tuto změnu vyvolaly události na Ukrajině, které – jak se více a více ukazuje a jak jsme to někteří s nemalou obavou brzy po vyvolání demonstrací na kyjevském Majdanu předpokládali, ani zdaleka nejsou jen jedním z mnoha dalších lokálních konfliktů. Konfliktů, které sice strašlivě poškodí, ne-li zničí konkrétní země a způsobí ztrátu tisíců či statisíců lidských životů, ale nešíří se do celého světa, nebo jenom okrajově.
Každodenní děsivé televizní záběry z Doněcka a Luhanska na první pohled vypadají velmi podobně jako záběry z jiných nedávných válečných konfliktů (třeba na Blízkém Východě). Přesto se rozdíl těchto odlišných konfliktů a jejich důsledků ukazuje být už teď veliký. Bylo by tragickou chybou, kdybychom doufali, že je tomu tak i teď. Že je ukrajinský konflikt jenom jedním z takových konfliktů, které sice také mají mnoho obětí a také často výrazně destabilizují své okolí, ale které nemají celosvětový dopad.
Obávám se, že ukrajinský konflikt, a musím trvat na tom, že je to spíše konflikt o Ukrajinu, tento celosvětový rozměr bohužel má. A proto má, a zejména mít bude, bezprostřední i dlouhodobější dopady i na nás.
Jakkoli má řada „lokálních“ konfliktů a válek širší domácí příčiny a dlouho se kumulující napětí, jakkoli je ta či ona válka „jen“ zástupným vyjádřením něčeho širšího (náboženského či ideologického), jakkoli v každé z nich světové velmoci prosazují své zájmy a jako obhajobu svých postojů si berou jako záminku reálný problém té či oné strany tamního konfliktu, na Ukrajině tomu tak je trochu jinak. Tento konflikt se totiž odehrává ve světě Západu, tedy v našem světě. Je to na straně jedné geograficky blízko, na straně druhé je to blízko kulturně a civilizačně.
Na rozdíl od jugoslávského konfliktu, o konfliktu v Sýrii či Iráku ani nemluvě, tam primárně nejde o spor náboženský. Jde o zcela zásadní – už 25 let tlumený a zdánlivě neexistující – spor velmocenský či geopolitický o nadvládu, mírněji řečeno, o dominantní pozici a dominantní vliv ve světě. V jistém smyslu je v tom Ukrajina nevinně. Přesněji by se snad mělo říci, že z jedné strany sporu jde o upevnění dominantní pozice ve světě a z druhé strany o úsilí získat alespoň část té pozice ve světě, kterou téměř půl století po skončení II. světové války jedna část konfliktu měla a po prohře ve Studené válce ztratila.
Muselo přece být jasné, že extrémně silná pozice USA po pádu komunismu nemůže trvat věčně a že se dříve či později stane předmětem sporu. Stejně tak bylo jasné, že se Rusko bude dříve či později konsolidovat a stabilizovat. A že – při posilování své ekonomické síly a při své politické „normalizaci“ – nebude chtít zůstávat v roli věčně prohrávajícího či věčně ustupujícího. Žádnou velkou specifickou osobní roli prezidenta Vladimíra Putina v tom nevidím.
Ukrajina se stala nechtěným, ale náramně se hodícím objektem tohoto sporu. Jak jsme se snažili ukázat v celé řadě publikací našeho institutu, zejména ve sborníku „Záměrně plochá diskuse o ukrajinské krizi" je to země, která je více umělým administrativním útvarem, spojujícím vzájemně odlišné a málo spolu související oblasti postrádající společnou identitu, tradice, historickou zkušenost, než autentickým státem trvajícím věky. Této zemi chybí nesporné pojítko, které by ji udrželo i v krizových situacích pohromadě.
To vycítil Západ, zejména USA a řada Západoevropanů, krizi vyhrotil a ještě se pokusil a pokouší svést ji na Rusko. Jak trefně říká Jiří Weigl: „Pro Rusko bylo oddělení Ukrajiny zásadní negativní změnou, jíž nebylo schopno v době svého totálního ekonomického a politického rozkladu zabránit. Ztratilo velkou část území, které bylo více než tři století integrální součástí Ruska a jehož velká část je kompaktně osídlena Rusy. Ekonomicky i historicky šlo vždy o klíčová teritoria pro ruský stát. Uspokojení, které zavládlo na Západě po zatlačení Ruska bezprecedentně daleko na východ, má jednu velkou slabinu. Rusko s tímto stavem není trvale smířeno.
Rozdmýchávání tohoto konfliktu nutně destabilizuje okolí Ukrajiny, ale vzhledem k blízkosti k Evropě (a Ukrajina asi Evropou je) a vzhledem k významu USA, EU a Ruska v současném světě, dochází k destabilizaci nejen bezprostředně sousedních zemí, jak je tomu v případě jiných současných válečných konfliktů. Nová studená válka, eskalující sankce, rostoucí nedůvěra celých zemí, ale i jednotlivců, kteří do této chvíle žádný důvod k vzájemnému konfliktu neměli, je mimořádně nepříznivým důsledkem toho všeho.
Mám strach, že negativní ekonomické dopady, které zažíváme se současnými sankcemi (jdoucími oběma směry), jsou jen malým náznakem toho, v co se může celý tento konflikt rozvinout.
I v našem akademickém světě zažíváme najednou jiná kritéria pro zvaní řečníků na tu či onu konferenci. Mysleli jsme, že názorové rozdíly k akademickému světu patří, resp. že trestání názorových rozdílů skončilo definitivně s pádem komunismu. Ukazuje se, že tomu tak bohužel není. Opakuji, že je to ale jenom náznak budoucího.
Chtěli jsme víc než supermarkety
Kniha Václava Klause k 25. výročí pádu komunismu vyjde příští týden. V úterý ji bude exprezident podepisovat zájemcům při autogramiádě v pražském knihkupectví Neoluxor na Václavském náměstí
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Klaus
