Dříve převažovalo prožívání života v reálném přírodním světě, dnes nabývá virtuální svět většinu našeho prožívání, a tak často zapomínáme na přírodu kolem nás, naše blízké, domácí mazlíčky, přátele. Žijeme většinou ve virtuální bublině, dokonce tím marní naše děti své dětství, až zapomínají na to pěkné v životě. Někdy mi připadá, že se virtuální svět, pokud mu úplně podlehneme, stává otrokářem našich životů, i těch nevinných dětí. (I úplná závislost na lajkách vede k totalitě a sebedestrukcím). Ukrajuje čím dál víc náš čas, dokonce se v budoucnu chystají pseudovize, které nás ještě více připoutají k virtuální zátěži.

Něco jiného je, pokud střídáme reálný pobyt doma, na zahradě, v přírodě s virtuálním světem, a to osvíceným způsobem. Rozdáváme radosti svým blízkým, věnujeme se svým mazlíčkům, rodině, tvorbě, práci, sportu a odpočinku. Mám však obavy, že zmenšování reálného koláče nám způsobí v budoucnu virtuální totalitu.

Pohleďme na ženy, které se upínají jen na své smartphony, reálné rande a seznamování se již stává minulostí až trapností, málokdo se usměje na své bližní. K tomu ty nástrahy virtuálního světa, které způsobují psychické problémy již zmíněným obětem a kriminalitu!