Problémy evropské kultury, kdysi zvané „kultura bílého muže“, ukázaly v tomto případě v plné nahotě konflikt občana a státu jako držitele a vymahatele obecného, slovy Aristotela, všem žijícím v „obci“ prospěšného a nutného.

Těmito příklady jsou naprosto děsivé výsledky státních maturit. Druhým příkladem je pak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zrušení Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje.

V obou případech bylo konáno a rozhodnuto z ryze formálních důvodů, bez ohledu na škody, které to napáchá.

Je přitom vcelku úplně jedno, zda si v duchu spojujeme výraz „stát je nutné řízené násilí“ třeba s Niccollem Machiavellim a s myšlenkami z jeho práce „Il Principe“ či s názory Karla Marxe. Ten v souladu i s Heglem považoval „stát za organizované násilí“ a odmítal jej v jeho svobodné, tedy „kapitalistické“ formě.

Měli bychom se spíše zamýšlet nad výroky americko-německého politologa Hanse Joachima Morgenthaua, který odmítá ztotožnění vnitřních i zahraničněpolitických cílů státu s takzvanými morálními zákony. A to z důvodu, že politika je vyjádřením mocenského zájmu státu.