Václav Žák: Mýtus Neposkvrněného počátku

Zastavme se v roce 1989, kdy se po oslabení Moskvy rozpadl celý východní blok, a dřívější satelity se daly na cestu budování demokracie. Před námi měly za sebou úspěšné přechody k demokracii i Německo a Španělsko. V obou případech se minulost nestala předmětem politického zápasu, a staré elity se aktivně podílely na inscenaci nové hry.

Těsně po pádu režimu v listopadu 1989 to vypadalo, že by podobný vývoj mohl nastat i u nás. Rozhodující roli v tehdejším vývoji hrál umírněný disent a řada jeho představitelů vycházela z teze, že listopad osvobodil celou společnost včetně komunistů. Prostě v nových poměrech neměl být z participace vyloučen nikdo a měla platit rovnost v základních politických a občanských právech.

Bohužel konsensus v tomto směru se nepodařilo udržet déle než do podzimu roku 1990. Občanské fórum se rozhodlo, že se první volební období zkrátí na 2 roky a tím se z něho stala nepřetržitá volební kampaň. Místo aby se v prvních dvou letech přijala ústava a pak se začaly uspořádaně budovat politické strany, což byl původní dosti naivní záměr, došlo k ostrému politickému zápasu, ve kterém v českých zemích dominovala touha po ukojení pocitu ponížení, které si občané prožili v normalizačním režimu, na Slovensku pro změnu nacionalismus.

Minulost se jako tolikrát předtím v našich dějinách stala předmětem mocenské mobilizace: heslo „nejsme jako oni“ nahradil slogan „skoncujme s tím sametem, pánové a dámy, buďto s nimi zametem' nebo oni s námi.“ Tak zvané vyrovnání s minulosti se stalo klíčovým štěpícím tématem. Vedle emocí, které toto téma vyvolávalo, ztrácely na důležitosti ostatní věcná témata: ekonomická transformace, transformace politického systému, státoprávní uspořádání.

Tehdejší média „budovala kapitalismus“. Alternativní prgramy, se do médií vůbec nedostaly. Takže, když se dnes vzpomíná na minulost a přitom se vychází z dobových záznamů, dostáváme velmi pokřivený obraz minulosti, protože se pouze reprodukuje tehdejší jednostrannost. Důsledkem je značně zkreslený pohled na uzlové body vývoje posledních dvaceti let. Když se probíráme komentáři, které se snaží najít důvody, proč je současná politická situace tak tristní, většinou autoři začínají v čase opoziční smlouvy tj. v roce 1998. Čas od času se objeví kritika druhé poloviny devadesátých let, kdy už se začaly objevovat privatizační skandály na konci Klausova vládního období. Ovšem první léta od roku 1992 do roku 1996 se vlastně vůbec nekritizují.

Řekl bych, že to je mýtus Neposkvrněného počátku. Lidé uvěřili, že cesta nastoupená Václavem Klausem je správnou cestou vedoucí ke svobodě a prosperitě, jak se jmenoval volební program ODS z roku 1992.

A velmi těžce se odhodlávají sami sobě přiznat omyl tehdejšího svého rozhodnutí. Útok na minulost pod prapory ODS, vedl sice k volebnímu úspěchu, ale měl i vedlejší efekty. Komunistický režim byl založen na takzvaném systému nomenklatury, což znamená, že každý vedoucí pracovník musel vstoupit do KSČ, aby svoji funkci mohl vykonávat. Jinými slovy, na konci režimu měli zkušenost s řízením jenom komunisté. A ti z nich, kteří pracovali v podnicích zahraničního obchodu, měli zkušenost s fungováním kapitalistické tržní ekonomiky. Navíc měli sociální kapitál, který generovalo funkční zařazení v nomenklatuře. Takový vedoucí úvěrového oddělení v bance měl po pádu režimu úplně jiné možnosti než učitel.

Pochopitelně, bez komunistů se nedalo obejít ani po zrušení moci KSČM. Ale co dělat v situaci, kdy členství v KSČ bylo cejchem a bylo třeba provést ostrý rejd doprava? Kde brát pravičáky a nekrást? Tak se to jednoduše řešilo pokrytectvím a lhaním. Václav Klaus, antikomunistický rétor par excellence, vyhrožoval rezignací, pokud mu strana v Západočeském kraji nepostaví na první místo kandidátky Ivana Kočárníka, který do Komunistické strany vstoupil pro jistotu 2×. Po volbách 1992 ČTK neuvedla, kdo z členů Klausovy vlády byl v KSČ.

Za lhaní se platí. Ve společenských systémech platí podobný princip jako setrvačnost ve fyzice. Říká se mu závislost na prošlé cestě. Delegitimizace minulosti totiž nepřinesla jenom pokrytectví a přemalovávání triček.

Je třeba připomenout, že v komunistickém režimu byl centrem moci Ústřední výbor KSČ. V okamžiku, kdy ústřední výbor zmizel, začala se moc rozpadat. Jak trestní, tak správní. V záchvatu revolučního nadšení se hned z počátku rozkulačilo krajské uspořádání, prý jde o převodní páky komunistické moci. Nikdo v té době nevěděl, že krajská struktura nebyla vynálezem roku 1948, ale byla pečlivě připravována během první republiky.

Zejména z policie, soudů, prokuratury i ze státní správy, začal masový úprk „do privátu“. Bylo evidentní, že bývalým komunistům ve službách státu pšenice nepokvete. Mělo to velmi příjemnou stránku: na uvolněná místa bylo možné dosazovat koaliční i vlastní kamarády. Na místa v policii nastupovali učitelé a zemědělští inženýři. Výsledkem bylo, že stát nebyl schopen vyšetřovat ani tak flagrantní trestnou činnost jakou bylo ovládnutí Mostecké uhelné společnosti managementem.

Oslabení státu se odrazilo i na ekonomické reformě, která se připravovala koncem osmdesátých let ještě v rámci Gorbačovovy perestrojky. Privatizaci Škody Mladá Boleslav, Barumu Continental a dalších podniků prostřednictvím přímého vstupu západních investorů neprosazoval Václav Klaus, ale ministr průmyslu Jan Vrba, který byl náměstkem na Ministerstvu průmyslu už v posledních letech režimu. Takže ekonomicky racionální transformaci, která vytvářela reálné vlastnické vztahy, neprosazovali ideologové kolem Václava Klause, ale profesionální manažeři, kteří ovšem z logiky věci museli být členy strany.

Klausova strategie zhasnutých světel, vedla ke zformování velmi vlivných finančních skupin, které postupně dostaly pod kontrolu celý politický provoz včetně tvorby legislativy. Majetková přiznání, která zavedla ČNR v roce 1992, zlikvidovali Klaus, Kalvoda a Lux. Nehodila se. Standardní preventivní opatření, která by měla bránit korupci, se nikdy nepodařilo přijmout. Jedině díky tlaku Evropské unie na přizpůsobení legislativy evropskému právu se vliv lobbistických skupin nestal ještě silnější.

Lustrační zákon nedokázal uhasit žízeň po účtování s minulostí, a tak byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Tento zákon fakticky znemožňoval přijmout profesionální zákon o státní službě, protože požadavek bezúhonnosti služebního zákona by museli splňovat členové zločinecké organizace. Služební zákon dostal do hry teprve na sklonku vlády Miloše Zemana pod tlakem Evropské unie. Dodnes není účinný a nepoužívá se. Zůstává struktura státní správy, která je nevymýtitelným semeništěm korupce a diletantismu.

Další prostor pro korupci vznikl územněsprávní reformou. Poslanecká sněmovna odmítla model oddělené státní správy od samosprávy a drtivou většinou hlasů starostů, kteří věděli, co činí, prosadila smíšený model. Podíváme-li se dnes, kdo jsou Topolánkovi kmotři, zjistíme, že to jsou regionální političtí bossové, kteří se dokázali přisát k regionálním financím.

Na rozklad státu obrovskou korupcí, které je dnes prakticky všudypřítomná a brání tomu, aby Česká republika mohla efektivně využívat pomoci Evropské unie, bylo založeno mnohem dříve než v čase opoziční smlouvy. Existuje ovšem mnoho komentátorů, podporujících lustrace, kteří dodnes nechtějí přiznat, že tehdejší zneužití minulosti v politickém zápase stojí u zrodu prohnilého systému, se kterým se dnes musíme potýkat.

Publikováno se souhlasem vydavatele.