Zastavme se v roce 1989, kdy se po oslabení Moskvy rozpadl celý východní blok, a dřívější satelity se daly na cestu budování demokracie. Před námi měly za sebou úspěšné přechody k demokracii i Německo a Španělsko. V obou případech se minulost nestala předmětem politického zápasu, a staré elity se aktivně podílely na inscenaci nové hry.

Těsně po pádu režimu v listopadu 1989 to vypadalo, že by podobný vývoj mohl nastat i u nás. Rozhodující roli v tehdejším vývoji hrál umírněný disent a řada jeho představitelů vycházela z teze, že listopad osvobodil celou společnost včetně komunistů. Prostě v nových poměrech neměl být z participace vyloučen nikdo a měla platit rovnost v základních politických a občanských právech.

Bohužel konsensus v tomto směru se nepodařilo udržet déle než do podzimu roku 1990. Občanské fórum se rozhodlo, že se první volební období zkrátí na 2 roky a tím se z něho stala nepřetržitá volební kampaň. Místo aby se v prvních dvou letech přijala ústava a pak se začaly uspořádaně budovat politické strany, což byl původní dosti naivní záměr, došlo k ostrému politickému zápasu, ve kterém v českých zemích dominovala touha po ukojení pocitu ponížení, které si občané prožili v normalizačním režimu, na Slovensku pro změnu nacionalismus.

Minulost se jako tolikrát předtím v našich dějinách stala předmětem mocenské mobilizace: heslo „nejsme jako oni“ nahradil slogan „skoncujme s tím sametem, pánové a dámy, buďto s nimi zametem' nebo oni s námi.“ Tak zvané vyrovnání s minulosti se stalo klíčovým štěpícím tématem. Vedle emocí, které toto téma vyvolávalo, ztrácely na důležitosti ostatní věcná témata: ekonomická transformace, transformace politického systému, státoprávní uspořádání.

Tehdejší média „budovala kapitalismus“. Alternativní prgramy, se do médií vůbec nedostaly. Takže, když se dnes vzpomíná na minulost a přitom se vychází z dobových záznamů, dostáváme velmi pokřivený obraz minulosti, protože se pouze reprodukuje tehdejší jednostrannost. Důsledkem je značně zkreslený pohled na uzlové body vývoje posledních dvaceti let. Když se probíráme komentáři, které se snaží najít důvody, proč je současná politická situace tak tristní, většinou autoři začínají v čase opoziční smlouvy tj. v roce 1998. Čas od času se objeví kritika druhé poloviny devadesátých let, kdy už se začaly objevovat privatizační skandály na konci Klausova vládního období. Ovšem první léta od roku 1992 do roku 1996 se vlastně vůbec nekritizují.