Co se týče kandidátů z těchto dvou dominantních stran, Francois Fillon za Republikány a Benort Hamon za Socialisty, oba jsou nyní v nesnázích. Vlastně tak, jako byli již před primárkami, ačkoli se předpokládalo, že budou nyní v lepší situaci a zorganizují si kolem sebe své lidi. Ať už vítězem prezidentských voleb bude kdokoliv, zásadní bude reorganizace francouzského politického života. Hamon, Le Penová, Macron a Mélenchon si v případě svého volebního vítězství budou muset vytvořit vlastní, novou parlamentní většinu. Socialistická strana se nedělí pouze podporou Hamona a Macrona. Možná se bude dělit dál v souboji o budoucí strategii.

Bude to snad konec historického soužití obou částí jedné levicové strany, tedy Socialistů? Jedna je státně-správní a druhá protestní. V případě vítězství Macrona, budou Socialisté napůl většinoví a napůl v opozici? V případě Emmanuela Macrona je určitý rozpor v přístupu. Má dvě různé logiky. Jedna zhodnocuje vyhledávání koalic, coby faktoru rovnováhy: což se děje nastolením systému poměrného zastoupení a předpokládá to různorodé dohody. Druhá zdůrazňuje nutnost homogenní většiny, široké a pokud možno disciplinované jako zachování účinnosti, což předpokládá zachování většinového hlasování.

Emmanuel Macron však mluví „o potřebě rozbíjení“ obyčejů V. Republiky, která nesporně vykazuje známky opotřebení. Držíc však na distanc strany, obvyklé podporovatele a osobnosti, kteří jsou připraveni mu pomoci a podpořit jej, zůstává v klasické politické praxi V. Republiky. O svém eventuálním budoucim vládnutí by měl rovněž vyjasnit řadu věcí. Ani bývalému prezidentu Francie de Gaullovi se nepodařilo mít většinu jednoznačně gaullistickou, a to ani v roce 1958 ani v roce 1962.

(podle Le Figaro, ZP)