Ve čtvrtek 7.května se konají ve Velké Británii parlamentní volby

Byla jsem do ní pozvaná jako imigrantka. Takže jsem měla vznést obranu ze skupiny „oni“ v kontrastu „my Britové“. Zkušeností s televizní kamerou mám pomálu, ale byla jsem nadšená z možnosti vnést do diskuze trochu „východoevropské“ moudrosti. Kolega, který mi pomáhal s přípravou, mě lehce varoval před horkem ve studiu a také mi poprvé představil zajímavé přirovnání – novináři jsou trochu jako místní počasí, tedy něco je sice přislíbeno, ale výsledek není nikdy až tak úplně jistý. Horko se nekonalo a výsledek jsem ještě neviděla.

Než jsme se vrhli do zvukového zkoušení, zjistila jsem, že moje mamka, která mě v rámci svojí návštěvy doprovází, je v zasedacím pořádku. Když smlouvám o jejím přesunu mimo záři reflektorů, tak je mi vysvětleno, že to by teda byla katastrofa, že by museli přeházet židle… Takže mamka sedí vedle mě a tváří se vševědoucně, přestože nerozumí. A to je dar.

Předem vím, že diskutující jsou velmi různorodí, takže jsem zvědavá, kdo je z UKIPu a od koho mám čekat políček za to, že jsem se vůbec odvážila přijet. Pán po mé pravici je z komunitního projektu v Sheffieldu, od něj nic nehrozí. Za mnou sedí farmář. Pode mnou politici – ten vpravo je prý konzervativec, paní vlevo odněkud znám. Ukazuje se, že je to labouristická poslankyně. A skoro tváří v tvář – na dva metry – je místní UKIP representant. Moderátor Paul vykopává. Mám slovo hned ze začátku a zároveň možnost se obout do Migrantion Watch a konzervativního politika, kteří tvrdí, že imigranti sem jezdí pro dávky. Sama sebe překvapuju, když konzervativního postaršího muže přerušuji a jasně mu vytýkám, že jejich změna, která bere dávky pár tisícím unijních migrantů, určitě díru v rozpočtu nezalátá a že by se měli starat o miliardy, které jím utíkají na neplacení daní korporacemi.

Politici sklouzávají do honby čísel a předvolebních bodů. Reprezentant komunity, v jejímž rámci bylo zabydleno několik stovek Romů a která nedostala žádnou podporu, aby se integrace zdařila, politiky hlasitě napomíná. Emoce bublají. Pán z města Boston, které je, jak on sám říká, zničené a zaplavené východními Evropany, mě označuje za milou slečnu, která si to neumí spočítat. Kontruju, s podporu dalších argumentů z jiných stran, že prostě nejde generalizovat, nejde říct, že skupina s určitou nálepkou se chová tak a tak, je potřeba řešit problémy na míru.