Lustrace jsou účelové a pokrytecké. Měli bychom je zrušit. Vyčerpaly se a dnes nás ohrožují kmotři, ne "staré struktury" minulého režimu. Tohle všechno zaznívá v posledních dnech o tématu lustrací v souvislosti se sestavováním vlády a osobou Andreje Babiše. Dokonce se prý má připravit Lex Babiš, který by umožnil Babišovo členství ve vládě bez lustračního osvědčení. KDU-ČSL naproti tomu podobné řešení vehementně odmítá.

Skoro dvacet pět let od změny režimu v ČR je otázka platnosti lustrací samozřejmě docela logická. Neměli bychom se ale nechat zmýlit tím, že by obnovený zájem o lustrace mohl znamenat kvalitativní posun české polistopadové demokracie. Lustrace od počátku představovaly prvek tzv. přechodové justice a patřily k nejkontroverznějším porevolučním zákonům, protože vylučovaly konkrétní skupiny osob z vykonávání konkrétních politických funkcí ve státě, který se ale hlásil k liberálně demokratickému zřízení, které je chápáno jako inkluzivní.

Vedle bezpečnostní dimenze měly lustrace vždy velmi silnou morální a hodnotovou dimenzi, respektive sloužily určité představě či nároku na celkovou očistu české politiky a společnosti od "starého režimu". Otázka toho do jaké míry je spoléhání se na archivy represivních orgánů státu, který byl označen za nedemokratický v pořádku i otázka náhlých skartací po listopadu 89 a tedy úplnosti seznamů StB, zůstaly povážlivě na okraji.