Známe to všichni, na některé pedagogy vzpomínáme s uctivostí celý život, u druhých nám nevadí, že už je třeba nikdy nepotkáme. Každý z učitelů je pochopitelně hrdý, když se k němu žáci hlásí a ještě pyšnější, když i po letech ocení jeho snažení zaplnit příslušné mozkové závity vědomostmi. I Ladislav Špaček, někdejší mluvčí prvního polistopadového prezidenta a současný expert přes etiketu byl kdysi učitelem. Vyprávěl mi příhodu, kterou zažil se svým kamarádem, když si vyšli na dobrou večeři do jedné pražské pizzerie. Obsluhující servírka si ho nápadně dlouho prohlížela, až se osmělila a zdvořile se zeptala: Pane učiteli, jste to vy? Když přikývnul, nadšeně vzpomněla, jak ji učil, že to bylo krásné a že měla moc ráda jeho hodiny dějepisu, jak dokázal žáky zaujmout a naučit. Když jeho kamarád slyšel tolik chvály, navrhnul, že žádá důkaz.aby pan učitel dal bývalé žačce nějakou hodně těžkou otázku z dějin. Ladislav Špaček se zamyslel a zeptal servírky: bitva u mysu Aktia. Dívka chvíli dumala a potom odpověděla rok 31 před naším letopočtem. V úžasu s otevřenými ústy zůstal kamarád a potěšen výsledkem i bývalý pan učitel.