Jako autor knihy Operace Srpen 1968 (Naše vojsko, 2011) jsem byl požádán, abych napsal k 47. výročí srpnové okupace článek do Protiproudu. Byl jsem prý redakci doporučen jako někdo, kdo je schopen to vidět jinak.

Už dříve jsem si o sobě ověřil, že jsem ješitný. Když mně někdo takto polichotí, zmobilizuji své chabé síly a NĚCO napíši.

Okupace 21. srpna nezačala

O Srpnu 1968 jsem však už napsal dost objemnou knihu, na které zatím nemusím nic moc měnit. Ačkoliv od té doby byly vydány různé dokumenty z dílny KGB v Moskvě pod názvem Čechoslovackije sobytija 1968 glazami KGB…(Moskva 2010), u nás je stále ticho po pěšině. Známé instituce jako Hazdrův ÚSTR či Tůmův ÚSD informují veřejnost tak nanejvýše o některých právě zemřelých ruských disidentech, kteří v srpnu 1968 demonstrovali na Rudém náměstí. Já sám se již nějakou dobu věnuji především totalitnímu baroku, zpochybňuji existenci bitvy na Bílé hoře apod., a nemám nic, co bych doplnil k tomu, co jsem již napsal.

V jedněch komentářích půjde o okupaci, v druhých o internacionální pomoc. V obojích však o lež.

Myslím, že každý kdo má zájem, si může moje závěry přečíst a dovědět se, co to ten Srpen doopravdy byl. Čas plyne a SSSR, stejně jako Brežněv, Mazurov a jejich zdejší pomocníci jako byl Biĺak, už neexistují jinak než ve vzpomínkách. Gorbačov sice stále ještě žije, ale ten byl v té době velmi málo známým činitelem ve Stavropolu. S námi, kteří jsme to tehdy – každý po svém – zažili (vše začalo oficiálně v 11 hodin v noci 20. srpna 1968, proč se od té doby mluví ale jen o 21. srpnu, je pro mne stále záhadou), všechny tyhle vzpomínky odejdou.