V březnu 1917 byly silou potlačovány nepokoje v Mohilevské, Kurské či Permské gubernii. Tehdejší Petrosovět vsadil na kompromisní politiku, která dláždila cestu bonapartisticky naladěnému Kerenskému alias „vrchnímu kazateli“, řečeno po leninsku: „malému chvastounkovi“ s typicky nabubřelým hrdopyšným „Já“. Současně s tím ruští milionáři (jako Stěpan Georgěvič Ljanozov) vyhrožovali, že nezakročí-li Británie a Francie proti revoluci v Rusku, povolají na pomoc Němce!

„První činy nové vlády byly přijímány s netajenou radostí. Celá Rus si oddychla, když po dlouhých desítiletích persekuce byla prohlášena svoboda tisku, shromažďovací, spolčovací, svoboda všech náboženských vyznání. […] Přechod z tuhého absolutismu do života svobodného byl příliš náhlý, než aby nebyl přerodil prostého, málo vzdělaného, namnoze negramotného mužíka a dělníka […] Všeobecná amnestie otevřela brány žalářů také mnohým, kdož byli ochotni raději bořiti, nežli na získaném základě budovati dále…“ (Jaroslav Kosina: Ilustrované dějiny světové, díl IV., Novověk II. Nakladatelství Josef R. Vilímek, Praha 1927)

Březen – za kamna vlezem: jména, funkce, bolševici zatím vyčkávají

Po únorové revoluci (podle M. Mušky, M. Jandy „Rok 1917 neznámý“, celkem obětí na životech 1328) vládl paralelně s Prozatímní vládou („vládou slov“, vládou „užitečných idiotů“, dle názoru Lenina), Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců s jeho výkonným výborem-komitétem, tzv. Ispolkomem. Předsedou byl Gruzínec Nikolaj Semjonovič Čcheidze – menševik, náměstek Matvěj Ivanovič Skobelev – menševik, člen výboru Boris Osipovič Bogdanov – menševik, Kuzma Antonovič Gvozdev – menševik, Alexandr Fjodorovič Kerenskij – eser, Petr Antonovič Zaluckij – bolševik, Alexandr Gavrilovič Šljapnikov – bolševik, byli na pozici členů výboru. Petrosovět zamýšlel postupně odstavit Prozatímní vládu, založenou na „buržoazní“ koalici, a nahradit ji vládou lidově-demokratickou, resp. diktaturou proletariátu a rolnictva. Zde se Petrosovět částečně rozcházel s ÚV SDDSRP(b): tato bolševická partaj si přála, zejména bolševici navrátivší se ze sibiřského vyhnanství v tehdejší Jenisejské gubernii (Josif Vissarionovič Stalin, Lev Borisovič Kameněv, Jakov Michailovič Sverdlov, a další), aby veškerá moc přešla do rukou sovětů co nejdříve, aby se přestalo válčit, jelikož 1) účast ve válce stála Rusko 40 milionů rublů denně, 2) ruští vojáci pro anarchistický stav v zemi až patnáctkrát častěji zahazovali zbraně než příslušníci jiných armád… 3) demobilizovanou armádu by šlo použít pro změny režimu v Rusku.

Nejisté první kroky

Všichni vědí, co nechtějí. Je tu někdo, kdo ví, co chce? Že by Raymond Robins, agent USA, alias „Rooseveltův křikloun“?  Robins osobně slyšel Kerenského říkat: „ Co po mně chtějí? Jednou musím hlásat západoevropský liberalismus, abych se zavděčil spojencům, a jednou zas musím hlásat ruský slovanský socialismus, abych se udržel na živu!“

Oproti bolševikům hodlala Prozatímní vláda válčit „až do vítězného konce“. Bylo jí jedno, že dole na Volze ve skladech hnije obilí, na což poukázal ve svých zprávách R. Robins. Vyhrát válku si přála i část bolševiků, která vedla jednání s Prozatímní vládou, motivy těchto táborů pro další vedení války se koncepčně rozcházely. Leninská garda válčit vůbec nechtěla, pokud ano, pak na domácí revoluční frontě. Toto názorové křídlo bylo nadto rozštěpeno otázkou, nakdy se má ozbrojené povstání načasovat.  V minulém článku (Vladimír I. Lenin & City Bank of New York: 100 let VŘSR) jsme se zmiňovali, že nezkušený Petrosovět, zatím nereprezentovaný bolševiky, uznal buržoazní liberálně-demokratickou Prozatímní vládu. Faktem je, že bylo v zájmu i USA, aby se Rusko udrželo ve válce.  Nebylo v zájmu Dohody, aby se uvnitř Ruska strhl jakýkoli předčasný chaos. Agent Robins dostal milion na agitaci, resp. na to, aby různé politické tábory v Rusku pochopily, že je třeba podpořit Prozatímní vládu. Prozatímní vláda hájila zájmy kapitalistů, statkářů, nikoli zájmy nyní již ozbrojené lidové masy. Lid ve zbrani vytvořil nezanedbatelný „problém“ pro konzervativní vládní kabinet. Ministři chtěli vlastně cestou „ústupků“ zachovat to, co bylo dříve, ale bez cara. Američané na tento plán poskytli peníze. Není divu, že si s „dělnicko-vojenským“ sovětem bolševici nemohli primárně rozumět. Bolševici zatím neměli úplně jasno ani sami mezi sebou. Podle knihy Mchaela Sayerse a Alberta E. Kahna („Great Conspiracy Against Russia“, New York 1946), o níž Josph E. Davies prohlásil, že je to „mimořádná kniha“, bylo pro USA nemyslitelné, aby ukrajinská pšenice, doněcké uhlí, kavkazská nafta padly do spárů Německé říše. Milión německých vojáků by opustil východní frontu a byl by nasazen na Západě proti Británii a Francii.  Z tohoto důvodu agenti různých zemí vyvíjeli v předříjnovém Rusku značně agilní činnost.