Vladimír Franta: Podíl Německa, USA a dalších na revolučním chaosu v Rusku

V březnu 1917 byly silou potlačovány nepokoje v Mohilevské, Kurské či Permské gubernii. Tehdejší Petrosovět vsadil na kompromisní politiku, která dláždila cestu bonapartisticky naladěnému Kerenskému alias „vrchnímu kazateli“, řečeno po leninsku: „malému chvastounkovi“ s typicky nabubřelým hrdopyšným „Já“. Současně s tím ruští milionáři (jako Stěpan Georgěvič Ljanozov) vyhrožovali, že nezakročí-li Británie a Francie proti revoluci v Rusku, povolají na pomoc Němce!

„První činy nové vlády byly přijímány s netajenou radostí. Celá Rus si oddychla, když po dlouhých desítiletích persekuce byla prohlášena svoboda tisku, shromažďovací, spolčovací, svoboda všech náboženských vyznání. […] Přechod z tuhého absolutismu do života svobodného byl příliš náhlý, než aby nebyl přerodil prostého, málo vzdělaného, namnoze negramotného mužíka a dělníka […] Všeobecná amnestie otevřela brány žalářů také mnohým, kdož byli ochotni raději bořiti, nežli na získaném základě budovati dále…“ (Jaroslav Kosina: Ilustrované dějiny světové, díl IV., Novověk II. Nakladatelství Josef R. Vilímek, Praha 1927)

Březen – za kamna vlezem: jména, funkce, bolševici zatím vyčkávají

Po únorové revoluci (podle M. Mušky, M. Jandy „Rok 1917 neznámý“, celkem obětí na životech 1328) vládl paralelně s Prozatímní vládou („vládou slov“, vládou „užitečných idiotů“, dle názoru Lenina), Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců s jeho výkonným výborem-komitétem, tzv. Ispolkomem. Předsedou byl Gruzínec Nikolaj Semjonovič Čcheidze – menševik, náměstek Matvěj Ivanovič Skobelev – menševik, člen výboru Boris Osipovič Bogdanov – menševik, Kuzma Antonovič Gvozdev – menševik, Alexandr Fjodorovič Kerenskij – eser, Petr Antonovič Zaluckij – bolševik, Alexandr Gavrilovič Šljapnikov – bolševik, byli na pozici členů výboru. Petrosovět zamýšlel postupně odstavit Prozatímní vládu, založenou na „buržoazní“ koalici, a nahradit ji vládou lidově-demokratickou, resp. diktaturou proletariátu a rolnictva. Zde se Petrosovět částečně rozcházel s ÚV SDDSRP(b): tato bolševická partaj si přála, zejména bolševici navrátivší se ze sibiřského vyhnanství v tehdejší Jenisejské gubernii (Josif Vissarionovič Stalin, Lev Borisovič Kameněv, Jakov Michailovič Sverdlov, a další), aby veškerá moc přešla do rukou sovětů co nejdříve, aby se přestalo válčit, jelikož 1) účast ve válce stála Rusko 40 milionů rublů denně, 2) ruští vojáci pro anarchistický stav v zemi až patnáctkrát častěji zahazovali zbraně než příslušníci jiných armád… 3) demobilizovanou armádu by šlo použít pro změny režimu v Rusku.

Nejisté první kroky

Všichni vědí, co nechtějí. Je tu někdo, kdo ví, co chce? Že by Raymond Robins, agent USA, alias „Rooseveltův křikloun“? Robins osobně slyšel Kerenského říkat: „ Co po mně chtějí? Jednou musím hlásat západoevropský liberalismus, abych se zavděčil spojencům, a jednou zas musím hlásat ruský slovanský socialismus, abych se udržel na živu!“

Oproti bolševikům hodlala Prozatímní vláda válčit „až do vítězného konce“. Bylo jí jedno, že dole na Volze ve skladech hnije obilí, na což poukázal ve svých zprávách R. Robins. Vyhrát válku si přála i část bolševiků, která vedla jednání s Prozatímní vládou, motivy těchto táborů pro další vedení války se koncepčně rozcházely. Leninská garda válčit vůbec nechtěla, pokud ano, pak na domácí revoluční frontě. Toto názorové křídlo bylo nadto rozštěpeno otázkou, nakdy se má ozbrojené povstání načasovat. V minulém článku (Vladimír I. Lenin & City Bank of New York: 100 let VŘSR) jsme se zmiňovali, že nezkušený Petrosovět, zatím nereprezentovaný bolševiky, uznal buržoazní liberálně-demokratickou Prozatímní vládu. Faktem je, že bylo v zájmu i USA, aby se Rusko udrželo ve válce. Nebylo v zájmu Dohody, aby se uvnitř Ruska strhl jakýkoli předčasný chaos. Agent Robins dostal milion na agitaci, resp. na to, aby různé politické tábory v Rusku pochopily, že je třeba podpořit Prozatímní vládu. Prozatímní vláda hájila zájmy kapitalistů, statkářů, nikoli zájmy nyní již ozbrojené lidové masy. Lid ve zbrani vytvořil nezanedbatelný „problém“ pro konzervativní vládní kabinet. Ministři chtěli vlastně cestou „ústupků“ zachovat to, co bylo dříve, ale bez cara. Američané na tento plán poskytli peníze. Není divu, že si s „dělnicko-vojenským“ sovětem bolševici nemohli primárně rozumět. Bolševici zatím neměli úplně jasno ani sami mezi sebou. Podle knihy Mchaela Sayerse a Alberta E. Kahna („Great Conspiracy Against Russia“, New York 1946), o níž Josph E. Davies prohlásil, že je to „mimořádná kniha“, bylo pro USA nemyslitelné, aby ukrajinská pšenice, doněcké uhlí, kavkazská nafta padly do spárů Německé říše. Milión německých vojáků by opustil východní frontu a byl by nasazen na Západě proti Británii a Francii. Z tohoto důvodu agenti různých zemí vyvíjeli v předříjnovém Rusku značně agilní činnost.

Petrosovět ujišťoval, že se nepostaví Prozatímní vládě, pokud její činnost bude v souladu se zájmy proletariátu. Vyslovil se ale, že povede boj proti všem pokusům Prozatímní vlády obnovit jakoukoli formu monarchistické (caristické) moci… Na nátlak Petrosovětu Prozatímní vláda musela nicméně souhlasit s internací cara v Carském Sele (car byl s rodinou později převezen do Tobolsku), a i s tím, že car nebude vydán do zahraniční, kde by dále klidně žil v exilu. Jelikož byla Prozatímní vláda zcela v područí anglicko-francouzských bankéřů (jak jen toto připomíná Ukrajinu v roce 2017!), u nichž se zavázala pokračovat ve válce, vypsala pro ten účel „Půjčku svobody“ na 6 milionů rublů. Současná emise nekrytých papírových peněz zvýšila inflaci, způsobila růst cen. Štěstím Kerenského, přesněji prvních dvou kabinetů ministrů složených z liberálních konstitučních demokratů – kadetů, bylo, že opozice zastoupená rolnickými revolucionáři – esery, pravicovými socialisty – menševiky, internacionalisty, mežrajonci, bolševiky, – byla nejednotná. Kdyby se uvedené skupiny dokázaly domluvit, Prozatímní vláda ve svém prvotním složení by skončila dříve, než by začala.

V měsíci březnu propukl hlad na frontě. Potravinová norma se snížila na 1½ funtu chleba. Začaly se množit třenice nejen mezi vojáky a důstojníky, ale také mezi dělníky a vedením zejména státních továren. Petrosovět se dohodl se Svazem podnikatelů a továrníků (významnou osobou tu byl A. I. Putilov, předseda desítek správních rad bank a závodů), na osmihodinovém pracovním dnu. Ve všech továrnách se měly zavést zastupitelské rady dělníků, stejně tak jako smírčí soudy.

14. března (27. března dle nového kalendáře) vydal Petrosovět prohlášení „K národům celého světa“. Byla to výzva uzavřít „mír bez anexí a kontribucí“:

Český překlad:

„My, ruští dělníci a vojáci, […] obracejíce se ke všem národům, vyhlazovaným a přiváděným na mizinu v úžasné válce, prohlašujeme, že nadešel čas zahájit rozhodný boj s uchvatitelskými snahami vlád všech zemí; nadešel čas, aby řešení otázky války a míru vzaly národy do vlastních rukou. […] odmítněte sloužit za zbraň dobyvačnosti a násilí v rukou králů, statkářů, bankéřů. Svorně, společnými silami ukončíme strašlivá jatka, hanobící lidstvo…“ (český překlad viz kniha Jiří Muška/ Miloš Janda: „Rok 1917 neznámý“, Svět Sovětů, Praha 1967)

Laskavě mi netykej! Buržoazní revoluce přerůstá v socialistickou. Blýská se na tykání soudružské

Petrosovět uznal Prozatímní vládu, ale vydal rozkaz č. 1 (?????? ? 1). Rozkaz byl vydán 1. (14.) března 1917 výkonným výborem sovětu a týkal se života vojáků v kasárnách i mimo ně. Na sestavení dokumentu pracovali vojáci A. Paděrin, Sadovský, V. Baděnko, F. Linda a civilista Nikolaj Dmitrijevič Sokolov. Rozkaz měl 8 bodů. Ve všech vojenských útvarech a jednotkách se volily zástupci do sovětu. Bylo rozhodnuto, že při politických akcích budou vojáci poslouchat nikoli důstojníky, ale sovět. Možné neshody mezi vojáky a důstojníky později měly řešit tzv. smírčí soudy. Sovět musí mít kontrolu nad zbraněmi, nikoli důstojníci. Voják mimo službu se měl těšit všem společenským právům, jako kterýkoli občan. Zrušila se povinnost vzdávat poctu mimo službu. Voják mimo službu mohl chodit v civilních šatech. Důstojníkům se přestalo říkat Vaše Excelence, Blahorodí. Vyšší šarže se oslovovala slovem „pane“, za nímž následovalo uvedení hodnosti. Důstojníci z fronty telegrafovali Prozatímní vládě o zhoubnosti rozkazu č. 1 vydaného Petrosovětem. 5. (18.) března vyšlo I. číslo novin „Pravda“. 7. (20.) dubna noviny „Pravda“ uveřejňují Dubnové teze Lenina: program násilného převzetí moci a skončení války. V armádě, která nechtěla bojovat, rostla anarchie.

Duben – ještě tam budem’.

Bolševici nehodlali sedět za pecí. Vyjednali v Curychu s německým vyslancem Rombergem transfer ruských politických emigrantů. Měli být dopraveni ze Švýcarska přes německé území (území nepřátelského státu!) do Švédska, odtamtud přes Finsko do Ruska. Bolševici vyšli z vlaku na Finském nádraží v Petrohradě (do revoluce se město nazývalo Sankt Petěrburk, od roku 1924 Leningrad, v současnosti je to opět Sankt Petěrburk, ležící ovšem v Leningradské oblasti…)

Na přelomu března a dubna proběhla všeruská konference sovětů v Petrohradu. Bolševici zde měli menšinu! Účastnila se jí i Jekatěrina Konstantinovna Breško-Breškovská, „babička ruské revoluce“ (stáří strávila v Horních Počernicích), Kameněv, Zinověv, Rykov… Zaznělo tu, že Rusko není zralé pro socialistickou revoluci. Konference postulovala, že jednotlivé národy mají právo na samostatnost a odtržení od Ruska! Ukrajina, Pobaltí, Kavkaz, asijské republiky ze strachu před vnitřními socialisty za Kerenského vlády raději vyčkávaly. Proti národním emancipacím byl Bucharin a Pjatakov.

Všichni byli zaskočeni ruskou revolucí, krom československých legií, které vyhlásily samostatné československo, byly radikálnější než sama radikální frakce ukrajinské Centrální Rady…

V březnu USA uznaly Prozatímní vládu a Rusko na cestě k republice, tzv. Ústavodárnému shromáždění. Ruští revolucionáři obecně nevěděli, zda vypuknou revoluce i v evropských válčících zemích, kdy se tak stane, má-li se s tím počítat. Nebylo jasné, dokdy se má hrát na kompromis s Prozatímní vládou, hrozilo, že Kerenskému pomůže zahraniční intervence a ruská revoluce skončí. Mezitím se blížil návrat Lenina, který věřil v socialistickou revoluci, když pochopil, že státy světa nejsou samy jednotné v názoru na Rusko. Peníze tekly jak od Američanů, tak Němců. Německo i USA vítaly revoluci v Rusku, motivy a důvody měla každá strana jiné. Lenin hodlal využít daného statutu quo.

Bolševický etnograf a publicista Vladimir Dmitrijevič Bonč-Burjevič o příjezdu Lenina do Petěrburku: „Minuty únavného čekání se zdály být nekonečné. Ale nakonec se v dálce objevily pramínky jisker… Hudba spustila slavnostní pochod a vojska vzdala „ K poctě zbraň!“ Šumění lidských hlasů rázem utichlo… Důstojník řízně a s patosem obvyklým při všech velkých přehlídkách podal Vladimíru Iljiči hlášení. Ten se na něj nechápavě zahleděl – bylo zřejmé, že nic podobného nečekal.“

V měsíci aprílu Lenin přednesl na bolševické schůzi své teze. Vyslovil se, že je nežádoucí podporovat Prozatímní vládu. Navrhl, aby se bolševická strana začala nazývat komunistickou. Lenin žádal vytvoření III. Internacionály. Intenzifikovalo se heslo „Všechna moc sovětům!“ V této době vstupují USA do války. Kerenskij jezdil po jednotkách na frontě a přesvědčoval vojáky s rudým praporem za zády! Nazrálá situace byla kritická. Prozatímní vláda se vytasila s obviněními namířenými proti činnosti bolševiků. Bolševici byli označeni za pomahače nepřátelského Německa, viselo nad nimi obvinění z vlastizrady. Přes Alexandra Lvoviče Parvuse, dále prostřednictvím švýcarského bankéře Karla Moora tekly peníze bolševikům. Bolševici nejspíše využili příležitosti. Nechali si platit. Přesvědčenými agenty Německa však byli sotva.

Máj – vyženeme husy v háj! Plebs louská slunečnicová semínka. Odporný zvuk, jako sarančata…

18. dubna (1. 5.) ministr zahraničí Miljukov ujistil spojence v Dohodě, že Rusko bude setrvávat ve válce až do „vítězného konce“. Odpovědí byla stotisícová demonstrace proti válce. Bolševici zintenzivnili práci v sovětech a odborech a začali vytěsňovat stranu menševiků a esery. V knize Švankmajer, Veber, sládek, Moulis: „Dějiny Ruska“ autoři píší, že Prozatímní vláda ztratila kontrolu nad Ruskem již v dubnu: „ […] statisíce rolníků táhly domů z fronty, rolníci šli v tlupách, loupili. Šířili nové údajné instrukce brát si půdu. Bylo to jako stepní požár a jako předzvěst občanské války. Bujné a špinavé vraždění bylo na denním pořádku…“ Autoři dále říkají, že Prozatímní vláda sice navrhovala reformy, ale, dle autorů, Petrosovět bránil svolání Ústavodárného shromáždění, které by vytvořilo legislativní bázi pro zamýšlené a tolik potřebné reformy, s nimiž nebylo radno otálet. Švankmajerův kolektiv se ve vydání „Dějin Ruska“ z roku 1995 dopouští nepřesnosti.

Petrosovět po únorové revoluci totiž dobrovolně předal moc Prozatímní vládě, která potřebovala vést válku proti Německu, jíž by demokraticky zvolené Ústavodárné shromáždění patrně neodsouhlasilo. Házet vinu na Petrosovět je projevem moderní ideologie, která se snaží líčit Rusko jedině v negativním světle, jak jsme to viděli u cestovatele-objeviteleGeorga Kennana (1845-1924), dále u bankéře Jakob Heinricha Schiffa (1847-1920), viz předcházející díl k tomuto miniseriálu o stoletém výročí VŘSR. Na přelomu května a června se projevil deficit průmyslového paliva i potravin. Začaly se zavírat továrny, povyrostla nezaměstnanost. Toto období vešlo do historie jako II. krize Prozatímní vlády (červnová). V květnu přijel T. G. Masaryk z Londýna do Ruska, aby tu našel v rozkladu vládu Lvova. Ministři Miljukov a Gučkov se vzdávali svých úřadů.

Červnové večerní hřmění – „bolševiků“ nadělení, nebo ne?

V červnu se konal I. všeruský sjezd sovětů. Z 1000 delegátů, bylo jen 105 bolševiků. Hvězdná hodina pro bolševiky stále ne a ne nadejít…

Červenec – kdež dne ubývá, horka přibývá. Lev Davidovič Trockij (Bronstein): „Skvělá ruská revoluce se utápí v řeži války!“

V prvních červencových dnech demonstrovalo v Petrohradě na 400 000 lidí. Objevovala se bolševická hesla. Souběžně s těmito událostmi se ruská armáda pokusila o průlom rakousko-německého vojska. Rusové se však zastavili u Ternopole. Výbory 1. kulometného pluku (poměrně významný vojenský rezervní kontingent dislokovaný ve Vyborgské čtvrti Petrohradu kolem Lessnerovy továrny) agitovaly dělníky ve fabrikách. Snažil se na svou stranu přetáhnout kronštadtské námořníky. Obojí se dařilo dobře. 4. července se na procesí kronštadtských námořníků v ulicích Petrohradu snesly kulky vypálené dodnes neznámými střelci (čtenář si může narýsovat paralelu s neznámými střelci na Majdanu v Kyjevě roku 2014, pozn.). Námořníci palbu opětovali. Neznámými lidmi provokovaná střelba si i v jiných částech Petrohradu vyžádala desítky obětí na životech. Ranění se počítaly na stovky.

Ministři Prozatímní vlády se chovali pasivně, každý se snažil zalézt na bezpečné místo. Generál Petr Alexandrovič Polovcev, náčelník petrohradského vojenského okruhu, poskytoval ochranu panikařícím ministrům. Došlo na poněkud bizarní situace před Tauridským palácem: „Kronštadci“ požadovali všechnu moc sovětům. Hlavní sovět přitom moc dočasně svěřil Prozatímní vládě poskládané z původních carských kádrů! Petrosovět, před nímž nyní stáli ozbrojení námořníci, ochraňovali právě vojáci 1. kulometného pluku, kteří námořníky svou agitační činností předtím doslova vyhecovali vyjít s flintami do ulic. Teď oba tábory na sebe mířily! Nakonec se vojáci a námořníci „sbratřili“, zaujali stejné místo na barikádě revoluce. Kerenskij naléhal na generála Polovceva ukončit nepořádky, ten už však nedisponoval dostatečným množstvím loajálních vojáků. Kerenskij se vrátil z fronty s posilami a po diskreditaci bolševiků, obvinil je ze špionáže, se mu kupodivu podařilo zjednat ve městě „klid“. Bojovně naladěné skupiny složily zbraně. Kronštadci se vzdali, byli lifrováni ihned na frontu společně s některými vojáky kulometného pluku. Vypukla tvrdá protibolševická represe. Byl vydán zatykač na Lenina, Kameněva, Ganěckého, Kozlovského, Alexandru Kollontajovou, Semaška, Zinovjeva, Lunačarského, Raskolnikova, Trockého, Sergeje Rošala…

III. krize vlády – červencová. Způsobili ji kadeti poté, co opustili koalici

V půli července bylo 43 gubernií z 69 zachvácených agrárními bouřemi. Stávkovali dělníci i rolníci podpořeni armádou, unavenou válkou samotnou i prosakujícími zvěstmi o nezdaru ruské ofenzívy. Kozáci a posluchači vojenských akademií-junkeři dostali rozkaz střílet do demonstrujících davů. Bolševici byli zatýkáni. V přestrojení za finského venkovana Lenin prchá do stanice Razliv, kde vegetuje v legendární salaši. Kdyby Lenin neutekl, čelil by důsledkům za podněcování protivládního ozbrojeného povstání, v době probíhající I. světové války se předmět obvinění rovnal vlastizradě. Vzniklou situaci pomohli Kerenskému zpacifikovat kozáci. Dav byl znejistěn předešlou politikou cílené diskreditace bolševiků ze strany Prozatímní vlády. Nechal se přemoci kozáky, kteří měli ale očividnou menšinu. 7. (20.) července 1917 se předsedou (socialistické!) vlády-direktoria stal Alexandr F. Kerenskij, známý toho času svými bonapartskými úmysly. Dvojvládí skončilo. Začala diktatura, přijatelná pro Dohodu. I když ze slov Sira Samuela Hoareho, by Francie s Anglií v roli ruského diktátora raději viděly Kornilova, siláka s černou kozí bradkou, nebo admirála Kolčaka.

Srpen – Co červenec neupeče, to již srpnu neuteče

Počátkem srpna proběhl VI. sjezd bolševické strany – vyhodnotila se zrada sovětů (menšečvici, eseři). Probírala se nutnost socialistické revoluce v Rusku, proti jejímž některým aspektům se na sjezdu vyslovili bucharinci a trockisté (byli daleko radikálnější, viz John Reed a kniha „Deset dnů, které otřásly světem“, destruktivnější, než Lenin, takže kdyby jejich cíle byly naplněny, kdo ví, zda by vůbec vznikl SSSR, pozn. autora), podobně jako později v říjnu 1917 nazval Lenin stávkokazy a „politickými prostitutkami“ Zinověva a Kameněva, kteří měli jiný názor na načasování, když se domnívali, že nyní svrhávat Prozatímní vládu je předčasné.

Když Dohoda viděla, že Kerenskij přešlapuje na místě, slíbila 6 miliardovou půjčku Kornilovovi. Populárnímu generálovi narostlo sebevědomí. Začal diktovat Prozatímní vládě, za kterých podmínek zatočí s postupující bolševizací davů. Kornilov svými vizemi předjímal přehlednou vojenskou diktaturu, jež by se opírala o „divoké divize“ dílem složené z kozáků a bojovných horalů, které by dokázaly Rusku zajistit disciplínu. Za Kornilovem stál zpočátku samotný Kerenskij. Vehementně se snažil poslat petrohradskou posádku na pole bojišť, aby to měl Kornilov v Petrohradě „snadnější“. Když německá vojska obsadila 21. srpna (3. září) Rigu, z ohrožení Petrohradu byl viněn Kornilov, který přitom vyčlenil jednotky mající pomoci tehdejšímu ruskému hlavnímu městu. Kerenskij se zalekl generálova vlivu i jeho obliby u Dohody, prohlásil jej zrádcem. Toto chování připomíná již stalinskou paranoiu z příštích desítiletí. Kornilov vyhlásil koncem srpna puč. Peníze na agitační letáky dostal od Velké Británie. Kerenskij v knize Sayerse vzpomíná (cituje se tu z knihy Kerenského „Katastrofa“): „letáky byly vytištěny na náklad britské vojenské mise a byly do Moskvy dopraveny z britského velvyslanectví v Petrohradě ve vagonu generála Knoxe, britského vojenského atašé.“

Z proněmecké činnosti nyní Kerenskij obviňoval jak bolševiky, taky lítého antibolševika Kornilova! Není bez zajímavosti, že tehdejší US vyslanec v Petrohradě David Francis, bývalý guvernér státu Missouri, se domníval, že ruská revoluce je výsledkem německých piklů a že všichni ruští revolucionáři (i Kerenskij?) jsou vlastně němečtí agenti (přinejmenším by se to dalo tvrdit o ruském ministrovi války Suchomlinovovi, placeném Němci. V okamžiku německé hrozby, vstoupilo 25 000 dělníků do ozbrojené rudé gardy Petrohradu. Železničáři se jali rozebírat koleje, schválně nechávali jet vagóny s kornilovci na slepé tratě, jacípak Němci! Kornilovův puč se již v zárodku nepovedl. Generálové Kornilov a Děnikin byli zatčeni. Kerenskij se paradoxně postaral, aby vězení bylo víceméně „naoko“ (?!) Kornilovovi a Děnikinovi byly zajištěny slušné podmínky. Věřil Kerenskij, že služeb těchto pánů bude ještě v budoucnu zapotřebí, nebo slušné zacházení dostal befelem od Dohody (srovnejte s tím, jak sebevědomě vystupuje v roce 2017 Saakašvili na Ukrajině poté, co narušil ukrajinské zákony při nelegálním překročení hranice)?

„Komedie plná omylů“

Švankmajerův kolektiv napsal o Kornilovovi: „Jeden telefonický hovor Kerenského s Kornilovem, zmatený jako komedie plná omylů, přivedl Kerenského k osudným rozhodnutím, která vedla ke konci mladé ruské demokratické republiky.“ Kornilov obvinil Prozatímní vládu, že podléhá tlaku bolševiků, německých agentů. Prozatímní vláda vyhlásila, že kdokoli bude spolupracovat s Kornilovem, dopouští se aktu vlastizrady. Kornilov se vyhlásil za subjekt, který dovede Rusko k Ústavodárnému shromáždění, že mu jde o zachování Ruska. Poslal na Petrohrad 20 000 vojáků, byli mezi nimi i vojáci Jejího Veličenstva či francouzští vojáci. Kerenskému nezbylo, než se obrátit na bolševiky!! Podle jiných se bolševici sami chopili iniciativy a zmobilizovaly vojáky z fronty, dělníky i námořníky. Lenin se mohl vrátit zas do Petrohradu, pro tentokrát z finského Exilu. Armáda Kornilovova generála Krymova se přiblížila k městu. Kerenskij dokázal spunktovat schůzku s Krymovem, jenž se po ní zastřelil. Propukly vraždy důstojníků na frontě a diverze v ruských muničních skladech v Kazani či Petrohradě. Ruská armáda už nemohla jakkoli pokračovat ve válce, i kdyby nakrásně chtěla. Puč generála Kornilova selhal. Selhala operace, která mohla zastavit bolševiky. Opak se stal pravdou.

Mnoho požárů bývá, proto se obloha rdívá – v září

Od září 1917 se začal bolševizovat petrohradský a moskevský sovět. Marně se snažili menševici a eseři ustavit Prozatímní radu Republiky, jakýsi moderní ruský předparlament. Karty byly již rozdány, „Rubikon“ překročen, cesta k rudému říjnu, k demokratické, lidově rolnické („plebejské“), národně osvobozenecké, protimilitaristické revoluci (epiteta převzata z knihy Mencl, Hájek, Otáhal, Kadlecová: „Křižovatky 20. Století“) – prošlapána. Rusko, které mělo předpoklady slavit válečná vítězství v I. světové válce, stálo najednou před možností rozpadu a vymazání z mapy světa. Jediným, kdo si byl jist ve svých krocích, byl mezinárodní kapitál, který přes švédské banky nalil do Ruska roku 1917 padesát milionů zlatých marek. O událostech září a října 1917 čtěte v dalším pokračování miniseriálu o stoletém výročí VŘSR.

Poslechněte si:

Bože, cara opatruj
Loučení Slovanky
Kozákova „dovolenka“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.