Rozzlobil jsem se hned, jak jsem je uviděl: K jednání na hlídaném parkovišti, které naše firma provozuje, měl, podle vzájemné dohody, přijet jen pan vedoucí střediska parkování majetkové akciové společnosti vytvořené městskou částí; místo toho s ním přijely další čtyři pracovnice. V pracovní době, pochopitelně. Navíc ty čtyři osoby přídavkem byly k jednání nepotřebné. Kdybych já, jako podnikatel, vozil s sebou na jednání takto zbytečně další čtyři zaměstnance, tak do roka zkrachuji. Akorát se dámy důležitě tvářily. A nafoukaně. Vše jsem stejně dohodl s panem bakalářem, takto vedoucím střediska.

A pak jsem se naštval ještě víc: Vedoucí střediska přijel se svojí suitou Superbem. Služebním. Tak asi za tři čtvrtě mega, jak se říká mezi podnikateli. Ostatně proč ne, že, má ho z našich peněz. Akciovka městské části prodělává; už několik let. Tak se tam musí, jak se říká mezi podnikateli, zatopit penězi z rozpočtu. Veřejného rozpočtu. Čili z veřejných peněz. Našich peněz. Podnikatel si na auto za libovolnou částku z toho mega musí vydělat, nad své ekonomické možnosti jezdit v Superbu nemůže.

A pak jsem rozzlobil ještě víc: Z jednání pana vedoucího a ještě více z jednání jeho čtyřčlenného doprovodu bylo zřejmé, že přijeli přemoudřelí VIP úředníci, kteří vše vědí a všude byli, a kteří přijeli jednat s hloupoučkým občánkem, tedy se mnou. A moji hloupost mi náležitě dávali najevo – vždyť tu bezpečnostní službu na hlídání parkovišť provozuji jenom přes dvě desítky let na více hlídaných parkovištích, na nichž byly za ta léta asi dva tři pojistné případy, jinak vždy spojenost zákazníků, kterých mohlo být celkově pár desítek tisíc − tak jak bych tomu já mohl rozumět, že ano. Tomu mohou rozumět jen tito úředníci.