Luddité, podle jména imaginárního vůdce Neda Ludda, který měl údajně v roce 1779 v Leicesteru jako první rozbít pletací stroj, byli angličtí řemeslníci a dělníci, kteří utvořili sociální hnutí zvané luddismus za účelem zničit stroje a překazit jejich zavádění v továrnách. Domnívali se totiž, že je stroje okrádají o práci. Hnutí bylo nejrozšířenější mezi textilními řemeslníky v Anglii, kteří ničili tkalcovské stroje, protože jim „braly práci“. Nyní je aktuální označení neoluddité těch, kteří odmítají modernizaci technologií.

Se sdílenou ekonomikou si nevědí rady ekonomové, právníci a politici už vůbec ne, ti jsou převážně populističtí. Rozumějí jí lidé, kteří ji poskytují a užívají.

Sdílenou ekonomikou lze využít nenaplněné možnosti, jimiž jsou kupř. prázdná místa v autě, volné peníze k půjčení nebo prázdný byt na víkend či dovolenou. Na dohled se sdílená ekonomika, ve srovnání s tradičními formami ekonomického provozu, více blíží Paretovu optimu. Nutné je přitom uvést, že sdílená ekonomika není pouze sdělovacími prostředky prezentovaná dopravní služba nebo krátkodobý pronájem bytů či půjčování peněz. Sdílená ekonomika zahrnuje též spolupráci na řešení nejrůznějších odborných problémů, vědeckých projektů – na internetu je takých modelů spolupráce přehršel.

Díky své bezradnosti mají politici tendenci sáhnout k sankcím podle hesla „když tomu nerozumím a jsou s tím problémy - tak to zakážu“. A tak podle doporučení Evropské komise z 2. června 2016 je jedním z řešení i zákaz nebo výrazné omezování sdílené ekonomiky, byť prý jen jako řešení krajní, jehož by se nemělo nadužívat.

Podstatné na sdílené ekonomice, z hlediska státu, je, že příjmy z ní mají být zdaněny. Zdanit příjmy kupř. poskytovatelů přepravních služeb ve formě sdílené ekonomiky – fyzických osob, které takové služby formou sdílené ekonomiky poskytují díky využití nové informační technologie, je jednoduché; stačí, když správce daně bude postupovat podle daňového řádu.