Cíle cenové a finanční stability se v řadě aspektů vzájemně doplňují a podporují. Zároveň ale platí to, že měnová politika i makroobezřetnostní politika jsou svébytné součásti hospodářské politiky. Mají své vlastní cíle, k jejichž plnění je nezbytné používat odlišné nástroje. Kromě toho existuje mezi těmito politikami ještě jeden významný rozdíl. Tím je způsob, jakým pracují s rizikem a jakým se rizika promítají do nastavení těchto politik.[1]

Výchozím podkladem pro nastavení měnové politiky je základní scénář makroekonomické prognózy, který představuje nejpravděpodobnější budoucí makroekonomický vývoj. Rizika makroekonomické prognózy jsou při rozhodování o nastavení měnověpolitických nástrojů brána do úvahy. Pokud jsou tato rizika zvýšená, měnová politika reaguje na změny prognózy méně agresivně. Naproti tomu reakce makroobezřetnostní politiky, jak už napovídá její název, se neodvíjí od scénáře nejpravděpodobnějšího budoucího vývoje, ale od potenciálních rizik nepříznivého vývoje. Pokud potenciální makroekonomická a finanční rizika narůstají, musí být reakce, tj. zpřísnění, makroobezřetnostní politiky razantnější. Jen tak mohou být vytvořeny dostatečné finanční polštáře pro případ, že dojde k naplnění rizik.

Rizika a měnová politika

Změny nastavení měnové politiky se nepromítají do makroekonomických veličin a inflace okamžitě, ale se zpožděním. Existence těchto zpoždění vyžaduje vpřed hledící měnovou politiku, která je založena na prognóze budoucího vývoje. Prognóza jako nejvíce pravděpodobný scénář je zatížena nejistotou a riziky. Pomineme-li obecnou nejistotu ohledně síly a délky zpoždění transmisního mechanismu, pak jsou prognózy vystaveny dvěma hlavním rizikům. První se týká počátečního stavu hospodářství, tj. výchozí pozice ekonomiky v rámci hospodářského cyklu. Druhé je riziko naplnění samotné prognózy, tj. riziko budoucího makroekonomického vývoje (vzniku šoku).

Centrální banky se naučily s těmito riziky pracovat a minimalizovat jejich implikace pro nastavení měnové politiky. To se týká zejména prvního rizika, kterým je počáteční pozice v hospodářském cyklu odvozená na základě pozorovaných ukazatelů. Pozorované ukazatele jsou často nejednoznačné, anebo dokonce konfliktní. Navíc některé z nich, jako například HDP, mzdy a nezaměstnanost, podléhají zpětným revizím. Toto riziko umí centrální banky eliminovat tak, že definují hospodářský cyklus ve vztahu k veličině, která je jím ovlivněna, ale není zpětně revidována. Tou je přirozeně v případě měnové politiky inflace, přičemž hospodářská expanze zvyšuje tlak na růst cen, tj. inflaci, a naopak.

Příkladem takto identifikované veličiny je mezera výstupu publikovaná ČNB ve Zprávách o inflaci. Mezera výstupu představuje odhad pozice v rámci hospodářského cyklu a aproximuje inflační tlaky z reálné ekonomiky. Graf 1 zobrazuje její odhady publikované ve Zprávách o inflaci od 1. čtvrtletí 2013 až do současnosti.[2] Odhady mezery výstupu v tomto období jsou relativně stabilní a nemění kvalitativně náhled na pozici ekonomiky v rámci hospodářského cyklu. Pohled ČNB na deflační rizika převládající v roce 2013 se tak i přes pozdější výrazné revize HDP rozhodně nemění.