Růst ekonomiky je robustní, ale je chápán příliš zkratkovitě

Data za první polovinu letošního roku naznačují velmi dobrou kondici české ekonomiky. Růst reálného HDP kolem 4 procent se blíží období před krizí a posouvá českou ekonomiku mezi nejrychleji rostoucí země v Evropě. Rychlý růst se pozitivně projevuje na trhu práce, kde míra nezaměstnanosti poklesla k 5 procentům a již delší dobu setrvale roste počet volných pracovních míst. K tomu všemu nadále přispívá uvolněná měnová politika v kombinaci s několika dalšími vlivy, mezi něž patří oživení zahraniční poptávky, nízké ceny ropy a jiných komodit a v letošním roce i expanzivní působení fiskální politiky v důsledku dočerpávání fondů EU pro léta 2007—2013. Velkou roli v prvním pololetí sehrálo i výrazné zvýšení zásob.

Přestože je ale růst ekonomiky relativně robustní, je z části dán jednorázovými faktory, které již v příštím roce nebudou působit, a dojde proto ke zpomalení pod 3 procenta. V takové situaci se ekonomika nejspíš vrátí k plnému využívání svých produkčních možností, ale bude mít daleko k přehřívání, které by vyžadovalo úvahy o brzkém zpřísnění měnových podmínek. Existují však i jiné argumenty, proč je příliš zkratkovité chápat aktuálně rychlý ekonomický růst jako automatický tlak na korunu, respektive na dřívější opuštění kurzového závazku. Zcela mylné jsou i úvahy o tom, že čím později centrální banka svůj kurzový závazek v prostředí rostoucí ekonomiky opustí, tím bude automaticky větší následné skokové posílení kurzu koruny.

Primární cíl měnové politiky je cenová stabilita

V prvé řadě je třeba upozornit, že rychlý růst české ekonomiky po vleklé hospodářské recesi je sice velmi vítaným, ale pouze vedlejším produktem uvolněné měnové politiky. Prvotním úkolem ČNB byla a i nadále zůstává péče o cenovou stabilitu, vyjádřená inflačním cílem ve výši 2 procent. Ten je přitom symetrický - jeho podstřelování je stejně problematické jako přestřelování.

Nechci dlouze zdůvodňovat, proč právě cílování inflace je pro nás nadále nejlepší známou alternativou z režimů měnové politiky. Nicméně, je-li opravdu něco škodlivého v měnové politice, tak je to nevyjasněnost jejího hlavního cíle. Pak totiž měnová politika začíná lavírovat mezi tím, že jednou klade hlavní důraz na stabilní cenový vývoj, podruhé na růst HDP a nezaměstnanost, potřetí na peněžní zásobu a úvěry, počtvrté na měnový kurz a jindy zase na běžný účet platební bilance nebo v nejhorším možném případě na finanční výsledky centrální banky. A stává se nakonec nesrozumitelnou nejen pro finanční trhy a širokou veřejnost, ale i pro své tvůrce, kteří přestávají sami tušit, čeho vlastně chtějí dosáhnout. Takováto snaha „pochytat více zajíců najednou“ vede k tomu, že se rozutečou všichni a měnová politika nedosahuje ani cenové stability, ani nepřispívá k vyváženému ekonomickému růstu. Příkladů z historie dokládajících tuto skutečnost je přitom víc než dost. ČNB má naštěstí již od roku 1998, kdy zavedla jako základní vodítko měnové politiky cílování inflace, zcela jasno.

Navzdory letošnímu rychlému ekonomickému růstu zůstává inflace i nadále značně pod cílem ČNB, resp. dokonce výrazně pod dolní hranou jeho tolerančního pásma. Podle prognózy ČNB zveřejněné v srpnu1 se inflace vrátí do cíle až na začátku roku 2017, když rychlý ekonomický růst bude jen postupně zvyšovat domácí nákladové tlaky – a to vše na pozadí stále nízké dovážené inflace. Udržitelné plnění inflačního cíle je přitom podmínkou pro návrat do standardního režimu měnové politiky. Prognóza proto předpokládá používání kurzu jako nástroje měnové politiky až do konce roku 2016 a jasně tak naznačuje potřebu pokračování uvolněné měnové politiky na celém svém horizontu. Navíc s ohledem na nedávné snížení očekávaného růstu Číny a jiných rozvíjejících se zemí a s tím spojený pokles cen ropy i dalších komodit jsou rizika této prognózy vychýlena spíše v protiinflačním směru. To znamená, že nutnost udržovat uvolněnou měnovou politiku může přetrvávat i déle, než naznačuje prognóza.