Vladimíra Levá a Petr Schnur: Kdo v České republice vlastně páchá velezradu?

Úvodem

Aktuálnost celého případu podtrhuje nejen vlajka Unie čerstvě vztyčená na Pražském hradě, ale i nadmíru spěšný podpis nového prezidenta pod tzv. Evropský záchranný mechanizmus (EZM). A právě tato instituce, kterou V. Klaus svým podpisem odmítl legitimovat, byla součástí žaloby.

Evropa přestala být politickou vizí v Maastrichtu - tehdy se stala reálným kapitálovým „trhem“. Takzvaná integrace Evropy není abstraktní, ale institucionalizovaný proces s konkrétním obsahem unijních smluv. Náš text má být chápán v tomto kontextu. Cílem úvahy tedy není ústavně-právní analýza kauzy „Václav Klaus a velezrada“, ale psychologicko-politický komentář k obvinění, které u Ústavního soudu podal Senát ČR. Rovněž nejde primárně o osobu Václava Klause, ale o politický psychogram současné české politické scény - plné ideologie a rozporuplnosti. Jeden příklad za mnohé.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková, která projevila lítost nad tím, že řízení bylo zastaveno, prohlásila, že cílem žaloby nebylo dosažení sankcí pro V. Klause, ale zjištění pravomocí prezidenta republiky. Exemplární je tento přístup ze dvou důvodů. Za prvé: žaloba za velezradu je právní akt s naprosto konkrétním, nikoliv rámcovým významem a cílem, což svým zdůvodněním potvrdil i ÚS. Za druhé: žalobce očividně nezajímá, zda je záchranný fond eurozóny EZM vůbec slučitelný s Ústavou ČR resp. jaké důsledky pro demokratické instituce státu bude mít. Vycházejí totiž a´priori z jeho pozitivní funkce. To ovšem představuje zásadní problém. Výrok prezidenta Zemana po jeho podepsání o tom, že tato smlouva bude aktuální až po přijetí eura, problém neřeší, ale naopak zamlžuje.

Podívejme se nejprve stručně na jednotlivé body žaloby, které můžeme rozdělit do tří tematických celků: prezident versus unijní smlouvy, prezidentova amnestie, prezident a ústavní soudci. Začněme odzadu s tím, že si nejprve připomeneme definici velezrady, která je trestným činem sui generis, jehož se může dopustit pouze prezident republiky proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Naproti tomu vlastizrada je trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky, teroru, teroristického útoku, záškodnictví nebo sabotáže.

Body žaloby

Jmenování soudců ÚS. Nuže, aniž bychom zpochybňovali nutnost plné funkčnosti Ústavního soudu, je jen těžko pochopitelné, že by váhání se jmenováním jeho tří členů mohlo být kvalifikované jako velezrada. Aby se vůbec mohla tato kauza dát do spojitosti s definicí velezrady, bylo by nejprve nutné prokázat, že se nejedná o věcné důvody prezidentova postupu, ale o úmyslnou sabotáž této instituce jako takové. Jinými slovy: znamená dočasná absence tří z patnácti ústavních soudců ztížení podmínek fungování ÚS a nebo útok na demokratický řád republiky? Václav Klaus například opakovaně odmítl jmenovat soudcem třicetiletého Petra Langera kvůli jeho nízkému věku. Soudcem Ústavního soudu ovšem může být jmenován občan, který je volitelný do Senátu (věk nad 40 let), má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Poslední prezidentova amnestie. V souvislosti se žalobou Senátu nejde o její posouzení z morálního nebo politického, ale z ústavně-právního hlediska. Ať již se k prvním dvěma aspektům stavíme jakkoliv kriticky, rozhodující otázkou je, zda prezident překročil své ústavní pravomoci a pokud ano, zda tím ohrozil svrchovanost, územní celistvost státu a jeho demokratický řád. V této souvislosti – a nejen v ní – je nutné připomenout, že instituce prezidenta republiky je v rámci ústavního pořádku založena na individuální zodpovědnosti (prezident není podřízen parlamentu ani vládě).

Prezident a smlouvy EU. Tento bod Václavu Klausovi vyčítá, že jako hlava státu váhal s ratifikováním unijních smluv. Žalobci v této souvislosti vyzdvihli Dodatek protokolu k Evropské sociální chartě a odmítnutí ratifikovat EZM. Zabránila však tato charta, která má v rámci unijních smluv pouze deklarativní charakter, zbídačení milionů občanů v celé Evropě? Podívejme se nyní, jak spolu korespondují EU a demokracie.

- Demokratický stát má od Francouzské revoluce jasně definovanou dělbu kompetencí ústavních orgánu (legislativa, exekutiva a judikatura). Tento princip dělby moci v EU neexistuje.

- Ústava České republiky ustanovuje lid, coby politického suveréna, který svoji moc uplatňuje prostřednictvím reprezentativní demokracie. I tento princip nejenže v rámci EU není dán, ale unijní smlouvy jej přímo popírají.

- Faktická moc se v rámci EU kumuluje u Evropské komise, která ze svých rozhodnutí není nikomu zodpovědná. Jedná se o instituci bez transparence, demokratické legitimace a kontroly, s úzkými politickými i osobními vazbami na nepřehledné lobbyistické skupiny v Bruselu.

- Unijní smlouvy tzv. Maastrichtem I počínaje a Lisabonem konče jsou nadřazeny národnímu zákonodárství. Jejich obsah smluvně zavazuje všechny členské státy k jejich aplikaci. Alfa o omega těchto smluv je volný pohyb kapitálu bez jakéhokoliv omezení. Můžeme dokonce rovněž hovořit o jeho „vedoucí úloze“.

Obecně je tento model označován (z našeho pohledu navýsost problematicky) jako neoliberální. Ten byl Evropskou unií kvazi ústavní formou Lisabonské smlouvy přijat jako politicko-ekonomický systém závazný pro všechny členské i asociované státy! Jakékoliv porušení jeho pravidel (fakticky, nikoliv smluvně s výjimkou bankovního sektoru – z evidentních důvodů) s sebou přináší sankce Evropské komise a žalobu Evropského soudního dvora. V praxi to znamená vyloučení jak ekonomické, tak politické plurality. Ta je ovšem předpokladem fungování demokratické společnosti.

Akčním „hrdinou“ Evropy se stala tzv. trojka, složená z Evropské komise, Evropské centrální banky a (sic!) Mezinárodního měnového fondu. Tuto podivnou koalici, která je očividně schopna zabránit národním referendům o přijetí „balíku reforem“ (Řecko) a dosadit vládu bez voleb (M. Monti v Itálii; legendární výrok předsedy EK Barrosa, že Itálie nepotřebuje volby, ale reformy), nikdo z žalobců politicky - natož právně - nezpochybnil. Přitom MMF je nadnárodní instituce, která k EU nemá žádný formální vztah a svůj přímý politický vliv tedy může vykonávat pouze skrze orgány Evropské unie.

A nyní k tzv. Evropskému záchrannému mechanismu. Vzhledem k tomu, že žalobci považují jeho odmítnutí za velezradu, podívejme se na následující body smlouvy.

Pokud některá země nebude schopna do fondu platit, musí za ni zaskočit ostatní. Ta, která neplatí, ztrácí hlasovací právo. Smlouva však neuvádí, jak bude naloženo s penězi, které již do fondu vložila.

Zaměstnanci instituce požívají imunitu i vůči svým národním vládám, kterým se nemusí z ničeho zpovídat.

Dokumenty EZM jsou důvěrné a nemohou být jen tak zpřístupněny.

A „last, but not least“! Guvernérská rada, která je povinna prověřovat výši půjček a základního kapitálu, má zároveň nekontrolovatelnou pravomoc jejich sumy zvýšit.

Toto vše se bude dít mimo dosah a kompetence ústavních orgánů České republiky. Je tedy otázkou, kdo se proti demokratickému řádu republiky a její svrchovanosti opravdu proviňuje: ten, kdo tuto smlouvu odmítá, anebo zastánci její ratifikace?

Sumarizace

Centralistické unijní smlouvy ustanovily politickým suverénem finanční trhy namísto občanů. Tyto smlouvy vytunelovaly pravomoci národních demokratických institucí, aniž by vytvořily plnohodnotnou náhradu. Jejich kvazi ústavní charakter a faktická moc Evropské komise znemožňuje individuální reakce členských státu a relativizuje tedy význam národních voleb. K dodržování smluv je zavázána každá vláda bez rozdílu původní politické orientace. Znovu opakujeme: Je tedy otázkou, kdo se proti demokratickému řádu České republiky provinil víc: zda „velezradou“ prezident Klaus anebo vlastizradou ti, kteří svým hlasováním umožnili smluvně-právní závaznost exkluzivního hospodářského modelu a faktické zavedení politické monokultury v ČR.

Pokud toto iniciátoři žaloby nepochopili, pokud Evropu zaměňují za EU a tu považují za jakousi evropskou OSN, ve které se „úřaduje“ podle chuti a výsledku (národních) voleb, potom to není problém Václava Klause, ale jejich. A bohužel i nás občanů, které zastupují. Vrcholem absurdnosti celé kauzy byl výrok Františka Bublana v ČT, že váháním s podpisem unijních smluv Václav Klaus nerespektoval vůli občanů. Tu lze ovšem empiricky diagnostikovat pouze prostřednictvím referenda, nikoli prostřednictvím rozhodnutí parlamentu, který měl mimochodem během loňského roku důvěru nižší v průměru o 40 procent než sám prezident. Kromě toho: názorné lekce v respektování vůle občanů předvedla právě EU po francouzském, nizozemském a irském referendu k Lisabonské smlouvě resp. k její předchozí verzi. O „zrušení“ zamýšleného řeckého referenda „trojkou“, Merkelovou a Sarkozym jsme se již zmínili.

Pokud by tedy otázka velezrady či vlastizrady měla být v Česku opravdu vážně diskutována, potom by měly přijít na přetřes kromě jiných především takové kauzy jako církevní restituce, devastace Armády České republiky, která byla navíc více méně transformována do pomocného praporu amerických vojenských intervencí, nebo třeba prodej čtyřicetiprocentního podílu na ČSA za pár desítek milionů.

Nedostatek autentické moderní státoprávní tradice i prostého národního cítění, který se projevuje minimální důvěrou ve vlastní síly a naivní nadějí vkládanou do idealizovaných nadnárodních institucí, znamená to pravé nebezpečí jak pro celistvost sátu, tak i pro skutečnou demokracii.

Vladimíra Levá / Petr Schnur