Prevence je nesmírně široký pojem. Shodneme se, že znamená jakési předcházení, předejití či zábranu čemusi. Co ale znamená pro nás, kteří jí věnují podstatnou část svého času a úsilí? Především nikdy nekončící práci. Zkusme si představit situaci, kdyby již prevence v kriminalitě nebylo třeba. Existovala by společnost bez kriminality? Jak naivní, že? Tak jako nemůže existovat dobro beze zla, tak nemůže existovat společnost bez kriminality (a nikdy neexistovala).
V již zmíněné prevenci se snažíme o minimalizaci nebo alespoň o zmírnění dopadů kriminality na především lidské pokolení. Známe mnoho způsobů, jak se dá účinně „zápasit“ se zloději, vandaly i násilníky, žádný z nich ale neochrání člověka tak, jako když se ona oběť umí bránit sama. Znásilněné ženě nebo napadenému chlapci cizím dospělým ve škole může u soudu jistě pomoci (náhodný) očitý svědek v jejich snaze o spravedlnost, doživotní trauma a nedůvěra k lidem jim ale nejspíše zůstane. Kde hledat pomoc ve snaze o vlastní obranu? Odpověď je prostá, hledejme jí u sebe. Dalo by se skoro říci, že zde platí staré vojenské heslo: „Když potřebuješ pomocnou ruku, najdeš ji u svého ramene“. Ani kamera, ani očitý svědek nám totiž nevrátí to nejcennější, naše zdraví, v horším případě i náš život.
Kde začít ve snaze o účinnou formu vlastní obrany? Musíme se prát, zápasit či chcete-li bojovat. Dle Říčana (2004) je pro děti povinností umět se prát, rozdat rány a umět je přijmout. Užívat to ale smí pouze k „dobrému“. Že to zní ještě zvláštněji, než spojení demokratizace násilí? Jistě, ale jen na první pohled. Slavný Cicero (1970) se zamýšlí nad tím, že ačkoliv vojevůdcové nebo lékaři bezpečně poznali pravidla svého umění, nedokáží nic podstatného a důležitého bez cviku. Podobně se vyjadřuje i slavný G. B. Shaw v knize spisovatele D. Carnegie (1993), když mluví o tom, že pokud někoho vyučujete, nenaučí se stejně nic, je třeba praxe (str. 22). Dokonce i G. Orwell (2000) přidává prostřednictvím postavy kance Napoleona v knize Farma zvířat svůj pohled na věc, když říká, že je potřeba si pořídit zbraně a naučit se s nimi zacházet.
Jak chceme, aby se dívka, která se v životě neprala (nezápasila), ubránila o min. 20 kg těžšímu a jistě silnějšímu protivníkovi? Jak chceme, aby se 15letý chlapec uměl efektivně zachovat v situaci, kdy na něj někdo útočí s nožem v ruce, když nikdy v životě nůž, krom kuchyňského, neviděl? Není tedy od nás (některých) tak trochu zbabělé a povrchní opovrhovat bojem (násilím) ve všech jeho formách? Zkusme si představit pár dní bez policie, jejímž denním chlebem je právě násilí. Bez organizované policejní ochrany jen těžko dokážeme přežít záplavu krvežíznivých „loupežníků“. Komu pak budeme volat? Kdo se nás zastane? Pokud tedy nechceme nést důsledky podobných situací, neměli bychom násilí paušálně odsuzovat (Říčan, 2004). Odpůrci násilí a pacifisté budou jistě namítat, že zlo plodí jen další zlo. Jak ale hned a zcela eliminovat zlo, které již existuje? Věřící (myšleno např. katolíci) mají podle Ježíše nastavovat po první ráně i druhou tvář (Nový zákon) místo toho, aby zlo oplatili zlem, ránu ránou či jizvu jizvou (Starý zákon). Kdybychom to dali do souvislosti s nejvyšším současným duchovním, papežem, platila by Ježíšova slova také? Proč by pak ale měl papež při jakékoli návštěvě nebo pohybu kolem sebe cca 12 skvěle vycvičených pánů v černých oblecích…? Tito pánové tráví jistě podstatnou část svého života v tělocvičně a na střelnici. To je přece v rozporu s nastavováním druhé tváře, je to určitá forma obrany, de facto prevence kriminality.
Nelze nesouhlasit se slovy B. Cyrulnika z publikace Zázračné neštěstí zmíněné v knize Y. Gravillonové (2006), totiž, že bez modřin, které nám způsobila minulost, bychom nebyli šťastní ani nešťastní, protože by nás týrala přítomnost (str. 9). Naším cílem není, aby se chlapci a dívky mezi sebou bez myšlenky prali, zápasili na ulicích, v kostele, ve škole, apod. Vycházíme z představy bezpečného a organizovaného systému. Ne snad, že bychom si mysleli, že dokážeme časem „vycvičit“ veškerou populaci tak, aby se zamezilo zranění nebo bití jednoho člověka druhým. To je utopie. Přesto se můžeme pokusit dělat nebezpečné věci v bezpečném prostředí (Pesso Boyden terapie). Tak jako nenecháme (pokud je to možné) malé dítě skákat ze stromu bez dozoru, nenechme (pokud je to možné) ani zápasící děti bez kontroly. Jen nezkušení sportovci mohou tvrdit, že dají své dítě radši na fotbal než na judo, protože nechtějí riskovat její/jeho zranění. Ve skutečnosti je sport jako judo mnohem bezpečnější, protože pokud se, zjednodušeně řečeno, naučíte padat a plácat při škrcení a páčení, je riziko zranění minimální. Kéž by to samé z bezpečnostního hlediska mohlo být řečeno i např. o fotbale…a to nemluvíme o jistém přesahu do praktického života, kdy zmíněné padání můžeme využít při podklouznutí na chodníku, apod.
Za účelem prevence kriminality jezdíme školit do různých společností, kde začínáme otázkou: „Proč lidé nic nedělají, když je někdo napaden nebo je někomu ubližováno na ulici?“ Touto otázkou se zabýval už i Cicero (1970), který říkal, že se obrana druhých a povinnost přispět pomocí zanedbává z mnoha příčin, např. nechuť dělat si nepřátele, podstoupit námahu či vzít na sebe finanční výdaje. Podobně odpovídají lidé na školeních, ale hlavní důvody jim unikají. Kromě strachu z konfliktu neví drtivá většina lidí JAK zasáhnout, protože nemá s obdobnou situací zkušenost. Ptáme se, jak mají získat zkušenost bez toho, že se budou s podobnými situacemi v cvičném prostředí setkávat? Víme, že v rizikových adrenalinových situacích se nám vrací instinktivní jednání. Je opravdu nutné mít ty možnosti řešení rizikových situací interiorizované. Říčan (2004) říká, že nácvik fyzického střetnutí umožní našim dětem také přiměřenou obranu, protože kdo je nezkušený, může špatně udeřit…(str. 93).
Rozhodněme se svobodně, jakým způsobem chceme chránit a bránit nejen sebe, ale i ty, kteří to opravdu potřebují. Literatura:
Cicero, M. T. (1970) O povinnostech. Praha: Svoboda.
G. B. Shaw v Carnegie, D. (1993) Jak získávat přátele a působit na lidi. Praha: Talpress.
Říčan, P. (1995) Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha: Portál.
B. Cyrulnik v Gravillonová, I. (2006) Šikana ve škole, na ulici, doma. Praha: Albatros.
Orwell, G. (2000) Farma zvířat. Praha: Aurora.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
