Prevence je nesmírně široký pojem. Shodneme se, že znamená jakési předcházení, předejití či zábranu čemusi. Co ale znamená pro nás, kteří jí věnují podstatnou část svého času a úsilí? Především nikdy nekončící práci. Zkusme si představit situaci, kdyby již prevence v kriminalitě nebylo třeba. Existovala by společnost bez kriminality? Jak naivní, že? Tak jako nemůže existovat dobro beze zla, tak nemůže existovat společnost bez kriminality (a nikdy neexistovala).

V již zmíněné prevenci se snažíme o minimalizaci nebo alespoň o zmírnění dopadů kriminality na především lidské pokolení. Známe mnoho způsobů, jak se dá účinně „zápasit“ se zloději, vandaly i násilníky, žádný z nich ale neochrání člověka tak, jako když se ona oběť umí bránit sama. Znásilněné ženě nebo napadenému chlapci cizím dospělým ve škole může u soudu jistě pomoci (náhodný) očitý svědek v jejich snaze o spravedlnost, doživotní trauma a nedůvěra k lidem jim ale nejspíše zůstane. Kde hledat pomoc ve snaze o vlastní obranu? Odpověď je prostá, hledejme jí u sebe. Dalo by se skoro říci, že zde platí staré vojenské heslo: „Když potřebuješ pomocnou ruku, najdeš ji u svého ramene“. Ani kamera, ani očitý svědek nám totiž nevrátí to nejcennější, naše zdraví, v horším případě i náš život.

Kde začít ve snaze o účinnou formu vlastní obrany? Musíme se prát, zápasit či chcete-li bojovat. Dle Říčana (2004) je pro děti povinností umět se prát, rozdat rány a umět je přijmout. Užívat to ale smí pouze k „dobrému“. Že to zní ještě zvláštněji, než spojení demokratizace násilí? Jistě, ale jen na první pohled. Slavný Cicero (1970) se zamýšlí nad tím, že ačkoliv vojevůdcové nebo lékaři bezpečně poznali pravidla svého umění, nedokáží nic podstatného a důležitého bez cviku. Podobně se vyjadřuje i slavný G. B. Shaw v knize spisovatele D. Carnegie (1993), když mluví o tom, že pokud někoho vyučujete, nenaučí se stejně nic, je třeba praxe (str. 22). Dokonce i G. Orwell (2000) přidává prostřednictvím postavy kance Napoleona v knize Farma zvířat svůj pohled na věc, když říká, že je potřeba si pořídit zbraně a naučit se s nimi zacházet.

Jak chceme, aby se dívka, která se v životě neprala (nezápasila), ubránila o min. 20 kg těžšímu a jistě silnějšímu protivníkovi? Jak chceme, aby se 15letý chlapec uměl efektivně zachovat v situaci, kdy na něj někdo útočí s nožem v ruce, když nikdy v životě nůž, krom kuchyňského, neviděl? Není tedy od nás (některých) tak trochu zbabělé a povrchní opovrhovat bojem (násilím) ve všech jeho formách? Zkusme si představit pár dní bez policie, jejímž denním chlebem je právě násilí. Bez organizované policejní ochrany jen těžko dokážeme přežít záplavu krvežíznivých „loupežníků“. Komu pak budeme volat? Kdo se nás zastane? Pokud tedy nechceme nést důsledky podobných situací, neměli bychom násilí paušálně odsuzovat (Říčan, 2004). Odpůrci násilí a pacifisté budou jistě namítat, že zlo plodí jen další zlo. Jak ale hned a zcela eliminovat zlo, které již existuje?  Věřící (myšleno např. katolíci) mají podle Ježíše nastavovat po první ráně i druhou tvář (Nový zákon) místo toho, aby zlo oplatili zlem, ránu ránou či jizvu jizvou (Starý zákon). Kdybychom to dali do souvislosti s nejvyšším současným duchovním, papežem, platila by Ježíšova slova také? Proč by pak ale měl papež při jakékoli návštěvě nebo pohybu kolem sebe cca 12 skvěle vycvičených pánů v černých oblecích…? Tito pánové tráví jistě podstatnou část svého života v tělocvičně a na střelnici. To je přece v rozporu s nastavováním druhé tváře, je to určitá forma obrany, de facto prevence kriminality.