Cesta premiéra Andereje Babiše do Washingtonu, kde má jednat s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, vytváří zajímavou geopolitickou příležitost. Můžeme si vybrat, zda se prosadit, nebo znemožnit. To druhé je samozřejmě snazší. Hloubku propasti mezi Evropou a partnery za velkou louží jasně ukázala varšavská konference o Blízkém východu. Mobilizační výzvy amerického viceprezidenta Mika Pence, abychom se přidali k sankcím proti Íránu, sklidily hrobové ticho.

Konfliktních zón je příliš mnoho a pokusy nařídit Evropské unii, aby odevzdala Americe své obchodní příležitosti, jsou úspěšné jen v tom, že Evropu konečně probudily. Když se přičtou hrozící americká dovozní cla na auta a vyhlídka rozvrácení obchodních vztahů s Čínou, nastal čas definovat skutečný vlastní zájem. Nelze spoléhat na perspektivu partnerství s tím, kdo odpovídá obchodní válkou.

Imperiální nabubřelost americké zahraniční politiky nemusí přesně vypovídat o podstatě vztahů, tady je možná vhodné jen hodnocení za umělecký dojem. Trump straší hlavně pro potřeby domácího publika, protože nestrašit by znamenalo vlastizradu, alespoň v očích médií hlavního proudu. Proto by neměly zapadnout reálnější pokusy napravit některé prvky bezvýchodnosti současné globalizace, která předstírá hospodářský růst tam, kde skutečné hospodářské příležitosti mizí do zahraničí.

Trump to neřeší příliš vědecky, chce prostě stavět ploty, kde cítí ohrožení. Je jedno, zda jde o ploty skutečné, jako na hranici s Mexikem, nebo bariéry v podobě sankcí, zákazů a cel či daňového režimu. Hledá cestu ze slepé uličky. Střední příjmy Američanů stagnují po celá desetiletí a děje se to prakticky od začátku nástupu liberální doktríny, tedy od časů Ronalda Reagana v Americe a Margarety Tchatcherové v Británii. Ameriku běžných Američanů to přesunulo na poslední místo, když ve stejném období narostla míra sociální nerovnosti do té míry, že horní jedno promile už má tolik, kolik „dolních“ 90 procent.

Trpí i USA jako stát. Největší společnosti si diktují domácí politiku a domáhají se veřejné ochrany a služeb, ale daně neplatí doma. Federální zadluženost přesáhla úroveň odpovídající HDP za celý rok. Podle Trumpa je proto dobrá jen taková politika, která oslabuje konkurenci, přináší jeho voličům práci a lepší příjmy, a zároveň obrací toky peněz k subjektům, které lze v USA zdanit.