Základním stavem českého politického systému je krize. Tím se nelišíme třeba od toho amerického, takže 30 let cesty na Západ dosáhlo milníku, za který už snad ani nejde jít dál. Neúnavná opozice by ráda poslala prezidenta Trumpa i premiéra Babiše někam (odborně se tomu říká impíčment). U nás třesou premiérovi žebříkem dokonce i vládní spojenci. Například momentálně hrozí rozpad koalice ANO a ČSSD kvůli návrhu stále údernější ministryně práce a sociálních věcí Maláčové (ČSSD), aby se rozpočtové příjmy státu posílily zavedením bankovní daně.

Babiš je proti, částečně proto, že si nenechá vykrádat levicovou pověst nějakými zavadlými socany. Zkušení ekonomičtí analytici okamžitě informovali, že opatření míří proti lidem, protože daň zaplatí zákazníci. Ale věřte jim, většina jich pochází právě z bank. Jenže názory ekonomického tisku jsou taky ošidné, když jsou všichni životně závislí na bankovní inzerci. Pravda, trochu jsou závislí i na čtenářích, proto píšou tak i tak.

Moc pěkně to ilustroval Martin Maňák svým komentářem na info.cz pod titulkem Bankovní daň opět na scéně. Je to pořád stejná Pandořina skříňka s toxickým obsahem:

„Ministryně Maláčová před časem v komentáři pro INFO.CZ hovořila dokonce o tom, že Česko je pro banky Eldorádem, tedy mýtickým zlatým městem, v němž extrémně vydělávají. Ano, v jistém smyslu má pravdu, což dokreslují zisky v tuzemsku podnikajících bank ve výši celkových 80 miliard Kč ročně. Jenže, přístup, kdy stát trestá či hrozí trestem těm úspěšným či nejúspěšnějším (a zisk je základním ukazatelem úspěchu), je ve svém důsledku nebezpečný: deformuje základní tržní principy. A zahrávat si s trhem se ekonomicky nikomu dlouhodobě nevyplácí. Přirozené je za úspěch odměňovat, nikoliv úspěch kazit či za něj trestat.“

Základní teze Maňákova vhledu do složité finanční reality tedy spočívá v tom, že ukazatelem úspěchu je zisk a za úspěch je třeba pochválit, ne trestat. K tomu nemusíte mít fakultu, stačí nedělní škola.