Co vlastně přineslo první společné jednání národních představitelů členských zemí bez Británie? Především odmítnutí britské představy, že další soužití s EU se bude lišit jen tím, že Británie omezí přístup pro občany z dalších členských zemí. Tedy hlavně pro Poláky, čímž je myšleno i pro nás.

Na to může konzervativní vláda Therese Mayové zapomenout. Bratislavská deklarace zdůrazňuje – v poněkud kostrbaté větě – „potřebu lépe sloužit potřebám života, studia, práce, pohybu a prosperity napříč naším kontinentem“.

Zbylí členové se tedy dohodli – a doufejme, že na déle než na jedno bratislavské odpoledne – že nepřipustí žádná omezení této základní unijní svobody. Její uznání je podmínkou i pro svobody pohybu zboží a kapitálu.

Ostatně je to patrné i z toho, že na „neformální“ bratislavskou schůzku nebyla pozvána britská premiérka. Nebyla to hloupost, jak se naivně rozčiloval český europoslanec Stanislav Polčák (STAN) v ČT. Otřesená EU si musela stanovit pravidlo, že o odchodu lze jednat jen v rámci Lisabonské smlouvy, a tu lze použít teprve poté, až Británie formálně oznámí, že chce odejít.

„Žádné jednání bez oznámení,“ zopakoval předseda Evropské rady Donald Tusk v dopise šéfům členských států před bratislavskou schůzkou. Itálie má za pár týdnů na krku ústavní referendum, ve Francii se příští rok konají prezidentské volby a v Německu pak volby parlamentní. Brexit byl postaven na vylhaných argumentech, proto rozvod musí být rychlý a jasný.