Doba se mění. Stávající vzorec bezchybných kariér, založených na štosech školních vysvědčení a schopnosti nepodstupovat riziko přestane fungovat. Vyšumí metoda „hlavně žádný průser“, jejímž vědeckým základem je ušlápnutost a ustrašenost, neboť kdo se bojí, nic nedělá, a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nemá-li se mi předčasně uzavřít cesta vzhůru, musím vykonávat jen běžné věci a dělat to rutinně, úslužně a přijatelně. Hlavní je nevyčnívat, radí zkušení. Prosakovat nahoru lze jen nenápadně, dokud to nepřitáhne pozornost konkurence.

Jenže teď zabušil na dveře digitální věk a stroje si začínají nárokovat všechny ty žádané bezrizikové rutiny. To je hrozba pro příkladně pasívní a ustrašené borce, kteří v tomto oboru excelovali. Příležitost se otevírá pro zcela jiný typ lidí. A jiný typ vzdělání, kdy nejlepší školou budou znovu vlastní chyby.

Ve skutečnosti nejde o nějaký prudký zlom. Vztah k riziku už delší čas zakládá rozdíl mezi inovativními a závislými ekonomikami. Závislost je nevyhnutelná tam, kde není prostor pro inovace. Zdroje závislosti české ekonomika proto hledejme i v tom, že inovace jsou v našem právním řádu až sebevražedně nebezpečné.

V inovativní ekonomice ušetříte čas a peníze, když přijdete včas na to, že původně nadějná cesta už dál nevede, ale v Česku má bankrot tvar podnikatelské mašle. U nás přijdete o čas i o peníze a nejspíš vás to úplně zničí. A tak zatímco v inovativní ekonomice jsou zkušenosti z neúspěchu bohatstvím, v české představují téměř nepřekonatelnou zátěž.

Vrcholný management americké nebo izraelské firmy, který včas postřehl nepřekonatelná rizika a dal přednost ukončení činnosti podniku ve ztrátě, je hodnocen jako obezřetný. Umí to, postupuje správně. Neztrácí ani visačku podnikatelské odvahy, která k němu přitáhne investice i pro příště.