Doba se mění. Stávající vzorec bezchybných kariér, založených na štosech školních vysvědčení a schopnosti nepodstupovat riziko přestane fungovat. Vyšumí metoda „hlavně žádný průser“, jejímž vědeckým základem je ušlápnutost a ustrašenost, neboť kdo se bojí, nic nedělá, a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nemá-li se mi předčasně uzavřít cesta vzhůru, musím vykonávat jen běžné věci a dělat to rutinně, úslužně a přijatelně. Hlavní je nevyčnívat, radí zkušení. Prosakovat nahoru lze jen nenápadně, dokud to nepřitáhne pozornost konkurence.
Jenže teď zabušil na dveře digitální věk a stroje si začínají nárokovat všechny ty žádané bezrizikové rutiny. To je hrozba pro příkladně pasívní a ustrašené borce, kteří v tomto oboru excelovali. Příležitost se otevírá pro zcela jiný typ lidí. A jiný typ vzdělání, kdy nejlepší školou budou znovu vlastní chyby.
Ve skutečnosti nejde o nějaký prudký zlom. Vztah k riziku už delší čas zakládá rozdíl mezi inovativními a závislými ekonomikami. Závislost je nevyhnutelná tam, kde není prostor pro inovace. Zdroje závislosti české ekonomika proto hledejme i v tom, že inovace jsou v našem právním řádu až sebevražedně nebezpečné.
V inovativní ekonomice ušetříte čas a peníze, když přijdete včas na to, že původně nadějná cesta už dál nevede, ale v Česku má bankrot tvar podnikatelské mašle. U nás přijdete o čas i o peníze a nejspíš vás to úplně zničí. A tak zatímco v inovativní ekonomice jsou zkušenosti z neúspěchu bohatstvím, v české představují téměř nepřekonatelnou zátěž.
Vrcholný management americké nebo izraelské firmy, který včas postřehl nepřekonatelná rizika a dal přednost ukončení činnosti podniku ve ztrátě, je hodnocen jako obezřetný. Umí to, postupuje správně. Neztrácí ani visačku podnikatelské odvahy, která k němu přitáhne investice i pro příště.
Zato ten český bude mít několik příštích let zakázanou činnost v řídících orgánech obchodních společností. Neumí to, je to packal, ne-li lump. Peníze už mu nikdo nepůjčí, protože neprokázal odvahu podvodně vyklouznout z krize a uniknout pozornosti úřadů. Vedení společnosti automaticky přechází do rukou insolvenčních supů (ministr spravedlnosti dává přednost výrazu „insolvenční mafie“), kteří jediní u nás mohou na krachu zbohatnout.
Digitální věk přichází s jiným pohledem na kádrové požadavky. Naznačila to už letošní zpráva Mezinárodního měnového fondu o globálních ekonomických výhledech, do které byla jako obvykle zařazena také esejistická kapitola k nějaké naléhavosti. Tentokrát se MMF pokoušel tvrdit, že největší současný problém, kdy všechen zisk zhltne kapitál, zatímco za práci je placeno stále méně, je řešitelný i bez společenských otřesů. Není prý totiž způsoben globalizací, ale jen novými technologiemi. Jako lék proto nabízí krotké přizpůsobení vzdělávacího systému, aby se absolventi dokázali lépe přizpůsobit.
Avšak ani my, co jsme prudší povahy a obáváme se, že bez otřesů se to neobejde, bychom potřebné změny ve vzdělání neměli odmítat. Podívejme se tedy na tyto požadavky, jak je ve Financial Times setřepala do přehledné podoby italská profesorka ekonomických disciplín provozu a zásobování Andrea Sianesi. Najdeme je v článku ohlaveném tezí, že v převratné době digitalizace se vyplatí nebojácnost (In the age of digital disruption a lack of fear pays off).
Na něco už jsme si zvykli, či spíše - v mé věkové kategorii – si na to zvykly naše děti a vnoučata. Třeba, že není důležité něco vědět, ale hlavně vědět, kde to najdu (mnohem podrobněji). Tím samozřejmě není myšlena malá násobilka, třebaže i bez té to dneska jde. Avšak posuneme-li se do nějaké té vyšší dívčí, třeba do ekonomického učiliště pro MBA, žádanější než učebnicové poučky jsou prý konkrétní zkušenosti předních osobností oboru. Nejen na co přišli a jak na to přišli, ale taky co nezvládli, a proč to nezvládli. Zkušenosti pozitivní i negativní.
Ty negativní jsou prý dokonce nejcennější, ale smysl jim dává až zasazení do kontextu. A právě to je úkolem příslušné ekonomické fakulty. Škola se tak stává „brokerem obsahu“, „staví výuku na kritickém zhodnocení rad a chyb vedoucích osobností“ píše učeně profesorka. Mimochodem, přesně tohle dělá také česká Společnost pro strategické řízení a inovace na „prezidentských seminářích“ vedených Ondřejem Landou, kam chodí generální ředitelé a další vedoucí manažeři. Třeba v září tam přijde šéf zpracování „velkých dat“ v telekomunikační O2, aby mluvil o obchodních modelech digitální budoucnosti.
Profesorka nabízí zajímavý příklad, kdy efekt přinesla práce pod časovým tlakem. Dnešní tvůrčí software a nejrůznější expertní systémy činí návrhy snazšími a rychlejšími, ale přesto… Šéfka módní centrály Gucci šla do důchodu a zůstala po ní téměř hotová nová pánská kolekce. Nový šéf si odfrkl v atmosféře nabyté svobody a najal nového art direktora, který dostal za úkol udělat všechno znovu a líp. Ale hned, přesněji za vražedných pět dní…
V takové situaci si nemůžete ustrašenost dovolit. Vznikly tak podmínky pro uvolněnou práci a výsledné pecky zvedly tržby. Jinou věcí je, jak často se dá podobná věc opakovat, neboť tvůrce může mít v hlavě brzy vyprodáno. Přesto je důležité pěstovat kulturu, která odstraňuje strach ze selhání, tvrdí profesorka. Je to zcela nezbytné, protože vývoj digitálního věku je dost nepředvídatelný.
Příkladem nepředvídatelnosti je i zajímavý pokus v protisměru digitalizace. Kdysi jsme nemívali tablety a databáze na jedno kliknutí, ale jen notes s listy bílého papíru, tužku a cesty do knihovny. K této zkušenosti – k nesvázanosti digitálním okolím – se vrací už dvacet let milánský výrobce tradičních bloků v tvrdých deskách Moleskine. Bloků, do jakých kdysi psával slavný Ernest Hemingway.
Jsou pekelně drahé, ale používal jsem je, dokud jsem si je mohl dovolit. Měl jsem rád zejména stenografický formát, kdy píšete shora dolů na úzkou dvojitou stránku. Jsou tlustější, ale přesto dobře zapadnou do kapsy i s tužkou. A nějaké kouzlo tam bude - kdykoliv jsem otevřel rozepsanou stránku založenou gumičkou, vyrašil další nápad.
Skončeme to profesorkou. Píše, že nové technologie je třeba zvládat jak prakticky, tak eticky. To není špatné, a možná by to přispělo i k řešení oné vyšší naléhavosti, kdy cena práce ztrácí na úkor kapitálu.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
