Nikdo nic nežaloval, nikdo škodu nehlásil, takže vlastně ani nevznikla. Teprve zásah švýcarské policie v případu MUS nám nastavil zrcadlo, které umožňuje, abychom začali přesněji odlišovat krádež od podnikání. Pro poučení širší světové veřejnosti nyní vyšel podrobný výpis z příslušné obžaloby na stránkách deníku Neue Zürcher Zeitung.
Neue Zürcher Zeitung nyní zveřejnil výsledky šestiletého vyšetřování stopy, která se otevřela za švýcarským účtem manažerů MUS. Mají podobu obžaloby, která popisuje, jak se proměnilo 25 miliard korun veřejného majetku a produktivního kapitálu v něco úplně jiného, v soukromou kořist. První podrobnosti přinesl server Česká pozice.
Už start případu MUS byl jednoznačný. Manažeři sáhli po podnikových penězích, vydávali je za vklad, ale převedli je na účelově založenou společnost, která jim umožnila s penězi volně disponovat. Za tyto peníze pak nakoupili na trhu téměř polovinu koncernu Mostecké uhelné společnosti (49,98 %), tedy podniku, který jim byl svěřen. Akcie zamířily do účelově založené společnosti a brzy za nimi putovaly další podnikové peníze, za které pak byla nakoupena zbývající polovina firmy v podobě státního podílu (46,29 %).
Součástí operace nutně muselo být utajení pohybu peněz, takže i v době, kdy už byly prachy z podnikové pokladny fuč a zaplatily se za ně akcie, firma zřejmě v bilanci vykazovala vklad. Tvářila se, že má něco, co neměla. Byla podstatně chudší, než naznačoval výkaz u kteréhokoliv dohledového orgánu, například na burze. To je věc, která by mohla běžné akcionáře dost trápit, ale nevěděli o tom, proto neměli důvod ke stížnostem. Když pak proběhlo vykoupení státního podílu a kontrola nad firmou byla úplná, žádní akcionáři, kteří v tom nejedou, už tu ani nebyli. Nakonec se peníze do firmy vrátily, z pozdějších výnosů. Z toho vznikl argument, že škoda nevznikla.
Škoda nevznikla? To je úmyslně matoucí hodnocení. Je směšné ptát se těch, co něco ukradli, ačkoliv to měli hlídat, zda někde něco nechybí. Krádež není legitimním způsobem nabytí vlastnictví, takže nejprve se ptejme, zda vlastnictví těch, kterých se dnes ptáme, vůbec vzniklo. Zřejmě nevzniklo. Pak tedy vznikla škoda původním majitelům, původním akcionářům, jak těch z kuponovky, tak státu u státního podílu.
Takže škoda vznikla: nejprve byla firma (její právoplatní akcionáři) připravena o peníze z minulosti, a potom byla novými „lžiakcionáři“ připravována o majetek a o výnosy ze své další činnosti.
Manažeři MUS nebyli vynálezci incestní metody, která se v české privatizaci tolik osvědčila. Incest byl rodnou sestrou bankovního socialismu, kdy se založila banka, která pak půjčovala akcionářům až do posledního dechu. Předtím ještě dostala umělé dýchání v podobě nějakého státního konsolidačního programu (za peníze ČNB), takže rozdávat mohla o chvíli déle. Nakonec všechno skončilo v konsolidační bance, kde si mohli ti poctivější své velké dluhy (přes nastrčenou osobu) za malý peníz vykoupit a tím i umořit (přece to nebudu sám od sebe vymáhat). Ti méně poctiví to řešili bankrotem (který se po deseti letech pro nedostatek majetku zastavil) a odskočením do dalšího článku řetězce firem.
Obdobných privatizací jako u MUS byl bezpočet, ale ne všichni byli tak hloupí, aby si dali peníze do švýcarské banky, takže k detailům se tak snadno nedostaneme. Jakýkoliv pokus o vyšetření narazí na tvrzení, že případ je promlčen. Ale alespoň historikům a badatelům nemůže nikdo bránit, aby se pokusili tuto oblast zmapovat. Dokonce to lze považoval za jejich vlasteneckou povinnost. Měli bychom vědět, jaký podíl extrémního bohatství, které dnes nastavuje mocenské poměry v zemi, vznikl zločinem. Měli bychom vědět, kdo pro to vytvářel podmínky, už třeba tím, že úmyslně nezasáhl, přestože z titulu své funkce měl možnost vidět nejen jednotlivé případy, ale vznikající systém.
Je třeba otevřeněji mluvit o případech, kdy podnikatelé hodnoty tvoří, a o případech, kdy je tomu přesně naopak. Někdo možná vidí v takové kritice jen čirou závist. Krást přece může každý. Jistě, jak ti dole, tak ti nahoře. První třídění však nabízí už velikost příležitostí. A to druhé je s tím prvním spojeno – když jedu ve velkém, seženu krytí. Vlastně je mít musím. Málokterý z velkých podvodů bude čirým hazardem, že to vyjde. Takže vinný je jak ten, kdo krade, tak ten, kdo – z nějakého nám neznámého důvodu - nehlídá a netrestá.
Obžaloba manažerů MUS, která se teď putuje ke švýcarskému soudu, hovoří (v přepočtu) o škodě v hodnotě 25 miliard korun. I když se o to české úřady moc nezajímaly, nebo jen velice nerady, nemůže nám to být jedno. Pro českého čtenáře není důležité jen to, že o tyto peníze přišel. Buď už je zaplatil v daních na úhradu dluhů v České konsolidační bance, nebo jsou mu otloukány o hlavu jako státní dluh a platí je nižší valorizací důchodů, ztrátou zaměstnání nebo ztrátou podpory na bydlení a rizikem, že skončí pod mostem. Strašné je však ještě něco dalšího – manažeři MUS nastavili laťku a je věcí cti každého tuneláře, aby ji přeskočil. Podobné lumpárny vytvořily mocenské poměry, které jsou přátelské takovému pojetí podnikání a nepřátelské demokracii a právu. Mocní se obklopují namočenými, aby je nemohli shodit, nebo slouhy, kteří mají odklánění v náplni práce.
Jsme ztraceni? Zmizelo to navždy? Určitě ne. Stačí si uvědomit, že progresívní zdanění a důrazné majetkové daně nejsou trestáním schopných. Je to přesně opačně, dokud se české poměry nevyčistí, schopní nemají šanci. Dokud se smí krást, nemá cenu vydělávat a spořit, to napadne každého.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
_635330510686121051.JPG&id=21651)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
