Zbyněk Fiala: Daně, a co za ně

23.11.2020 19:54

Na zrušení superhrubé mzdy jsou důležité dvě věci: struktura českých daní se ocitla pod tlakem a dali jsme si lhůtu dva roky, abychom s tím něco udělali. Nemusíme přitom vynalézat trakař. Můžeme se podívat, jak jsme to dělali před superhrubou. Poučný je i pohled k sousedům, zejména těm vyspělejším. Pokud nás tato patálie přiblíží normálu, stálo to za ty prachy.

Zbyněk Fiala: Daně, a co za ně
Foto: Archiv autora
Popisek: Zbyněk Fiala, žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
reklama

Kritika zrušení superhrubé mzdy se soustředila na to, že je to drahé a nejvíc na tom vydělají ti, kteří to nepotřebují. Podle Národní rozpočtové rady vlády to bude stát 88 miliard korun, z toho přijde státní rozpočet o 58 miliard, kraje o 7,8 miliardy a obce o 22 miliard. Ve skutečnosti to bude víc, protože prošel i pirátský návrh, aby sleva na daních byla zvýšena na úroveň průměrné mzdy předminulého roku. Obojí přidává i těm, kdo už mají, a potvrzuje tak pravidlo, že čert dělá na větší hromádku. (ZDE)

Superhrubá mzda byla sice mimořádnou hrůzou ve světě státních financí, ale dovolím si tvrdit, že ještě zrůdnější je naše plochá struktura s jedinou nepatrnou vyšší sazbou pro astronomické příjmy nad 139 tisíc korun měsíčně. Tady nemůžeme říci ani to obvyklé, „chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky“. Jestliže rušíme superhrubou a odmítáme změnit mizivou progresivitu v daňovém systému, nebylo to ani myšleno jako nejlepší, jak pro ekonomiku, tak pro společnost.

Takže něco dobrého na zrušení superhrubé je, ale je to pěkně zaneřáděno tím nehorším, které bude nutno v budoucnosti vykydat. Máte-li 80 tisíc měsíčně (nebo aspoň znáte někoho, kdo někoho takového zná), pak skoro 5 tisíc měsíční úspory na daních po zrušení superhrubé není k zahození, ale bez ní byste neumřeli hlady. To už se nedá tak snadno říci o lidech na minimální mzdě, kdy úspora 16 stovek měsíčně znamená zvýšení příjmu o deset procent. To jsou lidé nad exekuční pastí, která v Česku znamená skutečnou ekonomickou popravu.

Podle nejnovějších šetření výdajů a příjmů domácností zveřejněných Českým statistickým úřadem na začátku listopadu má pětina nejchudších domácností průměrný čistý příjem na osobu lehce přes 11 tisíc korun. Taková domácnost je v průměru tříčlenná. Pětina z nich má hypotéku, čtvrtina bydlí v nájemním bytě. S něčím jim pomůže státní příspěvek na bydlení, ale je otázka, zda udrží krok s raketově rostoucími nájmy. Bydlení stojí nejchudší domácnosti stejně jako potraviny. Není těžké uvážit, na čem se dá snáze šetřit.

Na jaře bývá publikována také statistika obecněji pojatých životních podmínek domácností podle mezinárodní metodiky SILC. Najdeme tam tabulku, která uvádí, jaký násobek životního minima mají domácnosti k dispozici, když se od jejich čistého příjmu odečtou náklady na bydlení. Skoro sto tisíc nejchudších domácností s téměř dvěma sty tisíci členů má po platbách těchto účtů méně než životní minimum. To bude od příštího roku zvýšeno na 3 860 korun na osobu.

Netřeba však být tím úplně nejchudším, abych na tom byl zle. Méně než trojnásobek životního minima po odečtu nákladů na bydlení (takže jim opravdu zbyde těch 11 tisíc na osobu) mají domácnosti, ve kterých žije 2,1 milionu osob. (ZDE)

Je tu tedy velmi početná skupina občanů, kterým šestnáct stovek opravdu pomůže. A to posuzujeme situaci podle radostného roku 2019, před karanténami, zavřenými podniky, poklesem poptávky a rizikem prudkého nárůstu nezaměstnanosti.

Snížení daní pro nižší příjmy je výjimečná událost ještě z dalšího důvodu. Zatím to bylo obyčejně opačně. Nejvíc byli biti právě zaměstnanci. Stojí za to porovnat výnos daně od zaměstnanců a od osob samostatně výdělečných činných, čili od individuálních podnikatelů, v určitém delším časovém rozmezí. Nejprve se vraťme k roku 2005, kdy zaměstnanci zaplatili na daních z příjmu 111 miliard korun a OSVČ 27 miliard korun. Burácela konjunktura, která vydržela až do roku 2008. Když roku 2009 udeřila krize, zaměstnanci stále zaplatili svých 111 miliard, bez ohledu na sazby, zatímco OSVČ jen necelých šest miliard. V loňském roce zaplatili zaměstnanci 143 miliard korun, zatímco z individuálních poplatníků se podařilo vytáhnout jen 8 miliard.

Anketa

Podporujete masivní snížení daní, které ,,odmávali" poslanci ANO, ODS, SPD, Trikolóry či KSČM?

71%
29%
hlasovalo: 12126 lidí

Výnos daně z příjmů organizací loni činil 123 miliard korun, což je úsměvná částka nejen ve srovnání mnohem štědřejšími zaměstnanci, ale také s obvyklými 300 miliardami zisku vyváženými z republiky. Když k tomu přidáme podřadné postavení podniků na českém území ve vztahu k zahraničním centrálám, můžeme klidně přidat další dvě stě miliard korun odsátých formou vnitropodnikových cen, různými zprostředkovatelskými a poradenskými službami nebo platbami za goodwill.

Dobrou příležitost ke srovnání nám nabízí publikace Evropské komise Taxation Trends in Europe 2020 (najdete to na DG Taxation and Customs Union), která srovnává výnos daní v procentech HDP. Je tam tabulka od roku 2006, kdy výnos korporátní daně v ČR činil 4,4 procenta HDP, zatímco na osobních daních se vybralo 3,9 procenta HDP, čili o trochu méně. Roku 2018 už korporace daly jen 3,5 procenta HDP, to je o 0,9 procentního bodu méně než před lety, zatímco osobní daně vynesly (hlavně díky zaměstnancům, jak už jsme si všimli) 4,3 procenta HDP, čili o 0,4 procentního bodu víc.

Během uvedeného období zároveň rostly nepřímé daně, které jsou vysloveně regresívní. Doléhají více na lidi s nižším příjmem, protože jej musí okamžitě utratit, zatímco vyšší příjmy odloží větší část peněz na investice. Roku 2006 se vybralo nepřímých daní (zejména DPH a spotřební daně) v hodnotě 10,5 procenta hrubého domácího produktu, ale roku 2018 už to bylo 12,5 procenta. Růst DPH začal krátce po zavedení superhrubé mzdy. Sazba byla „rovná“, ale výnos daně od zaměstnanců rostl a dobře placení šéfové se na tom podíleli jen nepatrně. Jestliže se zvýšil podíl plateb chudších zaměstnanců na HDP o 0,4 procentního bodu a současně přitvrdilo i nepřímé zdanění o 2 procentní body, klidně si to sečtěte jako signál jednoznačně regresívního daňového vývoje v ČR.

Bouráme bubáka, který tu strašil deset let. Nevrátíme se před časy strašidel? V sousedních zemích individuální osoby platí násobně větší podíl HDP než korporace. Jak je to možné? Mají progresívní zdanění, vyberou víc od těch, kdo mají z čeho platit.

My ho měli taky. Roku 2006 jsme měli sazby 12 – 19 – 25 – 32 procent. Ta poslední už sahala po mzdě nad 28 tisíc. Dnes by asi byly hranice výrazně jinde, ale struktura odpovídá standardu mimo Divoký východ. Sazba daně z příjmů právnických osob byla také vyšší. Roku 2006 byla 24 procentní, to se dost podobá tomu, co se platí mimo daňové ráje. A nepřehlédněme úvahy o progresívním zdanění, které by odrazilo trend monopolizace zejména elektronických služeb nebo samoúčelnou (parazitní) zbytnělost finančního systému.

Je tedy co řešit. Tlačí nás státní dluh. Ale i ten si zaslouží krátkou poznámku. Ve skvělé knize The New Localism, kterou napsali Bruce Katz a Jeremy Nowak (Brookings Institution Press, 2017), autoři poukazují na to, že veřejné finance nejsou jen schodky a dluhy, na které se obvykle soustřeďuje pozornost. Jsou tam také aktiva, majetek, potenciál rozvoje. Doporučují kombinaci veřejného vlastnictví a podnikatelský přístup jako ve firmě (to u nás moc nerezonuje), aby se majetek zhodnotil a stal se novým zdrojem daňových příjmů.

Příklady zhodnocení představuje přeměna čtvrti zchátralých průmyslových budov v centrum špičkového výzkumu a inovací, což se snáze daří v sousedství univerzit a v krásném historickém prostředí, které láká k životu ty, kdo si mohou vybírat. Rozvoj však musí být inkluzívní. Ostatně polovina pracovních míst v prostředí robotů a umělé inteligence nevyžaduje podle zkušeností z amerického Středozápadu vysokoškolské vzdělání. Celoživotní vzdělávání však ano.

Ve zmíněné knize je přímo kuchařka nápadů, kterých by se měla ujmout levice. Daňová spravedlnost je jen malý krůček k lepší budoucnosti, a sazby jsou to úplně nejmenší. Těžší je prosadit například sjednocení daňového základu v EU, aby se přibrzdilo přelévání zisku do zahraničí. Stejně důležité, ze stejných důvodů, jsou mezinárodně propojené majetkové registry. Zcela novým zdrojem veřejných příjmů musí být majetkové daně, které téměř zmizely. Posílit musí podíl obcí na daňovém výnosu nebo zvýhodnění progresívních investic. Na první daňový krůček prostě musí navázat další, jinak to bude vypadat jako pokus o překročení propasti v několika krocích.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Předčasné odepisování sociální demokracie

15:10 Jiří Paroubek: Předčasné odepisování sociální demokracie

K napsání tohoto článku mně tak trochu vybudily především některé články, jež se objevily v médiích,…