Představte si řidiče, kterého polekalo, že vůz pod kopcem zpomaluje, a tak šlápne na brzdu. Takhle postupuje ČNB, která vydala varovnou prognózu o zpomalování ekonomiky, a při té příležitosti zvedla úrokové sazby o čtvrt procentního bodu. Snad aby se ta prognóza potvrdila.

Pámbu ví, k čemu tu Českou národní banku máme. V zásadě se sama vyřadila ze hry, když revolučního 7. listopadu 2014 za guvernéra Singera přistoupila na dobrodružství „kurzového závazku“, tedy řízení kurzu měny prostřednictvím masových intervencí. Udělala to sama, nikdo ji nenutil, vycházela ze špatných statistik a měla za to, že o nic nejde. Vždyť to nic nestojí! Peníze, které na to dává, přece vznikají doslova z „ničeho“.

Skutečně, teoreticky jsou možnosti centrálních bank neomezené, nemusejí mít potřebné zdroje k nákupům, protože samy svými nákupy „tvoří“ peníze. Stačí, když to pak někam pečlivě zapíšou, aby se na to nezapomnělo. Ve skutečnosti to zas tak levné nebude. Když ČNB za guvernéra Rusnoka konečně od onoho „závazku“ po dlouhém zdráhání před dvěma lety ustoupila, pochopili jsme, že si v letech 2014–2017 hrála se skutečnými penězi. Obrovský balík devizových rezervy, které oba guvernéři vytvořili, žije svým vlastním životem. Fakticky ČNB diktuje, co má dělat. Centrální banka musí zvyšovat úrokové sazby (ve čtvrtek o čtvrt procentního bodu na 2 procenta), i když vidí na obzoru zpomalení ekonomiky.

Proč nemůže centrální banka postupovat s ohledem na skutečné potřeby obsluhy ekonomiky domácí měnou? Jak se této možností sama zbavila?