Všichni jsou stejní, socani by nebyli lepší, umějí jenom zadlužovat, to byla jedna sada perel, kterou teď vysázeli komentátoři i představitelé vládního tábora na požádání. Druhou sadu představovalo ohrožení, zvrat, země bez banánů a toaletního papíru ve spárech komunistů. Po demonstraci, která poprvé po 22 letech zaplnila celý Václavák, byly noviny skutečné počteníčko...

Nejvyšší tenor nastavil jako obyčejně Karel Steigerwald, který má o vyznění demonstrance jasno (MfD 26. 4. 2012): „Odboráři by se měli přiznat: nechceme demokracii, volby, mandáty, parlamenty, koaliční a opoziční útvary, bojující podle zákonů a ústavy, my chceme pouliční demokracii podle nás, protože máme pravdu a zastupujeme většinu národa. My si moc vynutíme silou.“

Ale co když se spletl? Co když chtěl napsat:

Vláda by se měla přiznat: nechceme demokracii, volby, mandáty, parlamenty, koaliční a opoziční útvary, bojující podle zákonů a ústavy...

Demokracie? O tom, jak je vládní pojetí demokracie (například v ODS) mizerné, přinášela MfD na jiných stránkách dostatek důkazů. Nacházeli jsme je třeba v nekonečném seriálu s nahrávkami nevoleného pražského primátora Janouška a jeho výkonného tajemníka Béma. Není divu, že se Miroslav Kalousek štítivě odtáhl od představy společné senátní kandidátky TOP 09 s ODS, neboť se mu nechce do postele s „konfederací regionálních kmotrů“.

Uvedené telefonáty přitom byly z hlediska demokratické praxe zhruba stejně výmluvné jako koncepční porady u těžkého francouzského vína, které se odehrávaly ve VV, tedy v té vládní straně, která je – slovy Kalouska – odporná a slizká. Jaká je TOP 09, to ponechme debatám doma, tohle je slušný server.

Demokracie je v těchto kruzích považována za podnikatelský projekt na ovládnutí veřejných zdrojů ve prospěch malé skupiny, která má „pokryty“ všechny mechanismy veřejné kontroly. Klademe-li si opravdu otázku, co se to dělo na Václaváku, vládl tam odpor k zavedení modelu, který by možná lépe snesl označení z dílny religionisty Štampacha – „oligarchická a plutokratická žumpa“.

Volby? Kdepak by tato parta něco takového chtěla. Jaké ponížení postoupila ODS, když se pokusila bránit před podzimním senátním a krajským debaklem společnou kandidátkou se svým úhlavním koaličním nepřítelem, a s jakým gustem jí Kalousek rozmazal po hlavě její politickou lepru. ODS odpískala i prezidentské volby, když nedokázala zlomit ani poddajnou Němcovou, aby do toho šla třeba jen pro zachování dekoru. Pokud se v ODS najde někdo, kdo by na předčasné parlamentní volby kývl, bude to sebevražedná akce Tálibánu, pomsta pohrobků předchozího vůdce.

Mandáty? Politolog Rudolf Kučera věcně konstatuje v Parlamentních listech: „Žádná vláda v Evropě nemůže pochopitelně okamžitě reagovat na masové demonstrace občanů, odborů, ale i občanských sdružení. Musí se především řídit ústavními pravidly politického života v zemi, jenže ta nejsou současné vládě také příliš nakloněna. Vládní koalice se rozpadla, koaliční smlouva byla vypovězena. Koaliční projekt padl a bylo by tedy politicky legitimní uspořádat nové volby, a ne se snažit narychlo upéct nějaký nový koaliční projekt. Budou si totiž muset vymýšlet další a další mýty, jenže přitom se už nebudou moci odvolávat ani na Evropu, ani na budoucí generace.“

Parlamenty? Nejednou jednal Ústavní soud, když dostal na stůl protesty proti způsobům, jak byly ve sněmovně přijímány reformní návrhy – s typickou snahou obejít sněmovní debatu a všestranné odborné posouzení předloh volenými zástupci. Typická byla tvrzení, že o návrhu se přece mluvilo léta nebo že byl přednesen ve sněmovním výboru. Tím se degradovalo pojetí schůze sněmovny na místo, kde nemá věcná debata co pohledávat, ale vláda si tam pouze ověřuje, zda má po včerejšku ještě většinu.

Asi není třeba v tomto výčtu pokračovat.

Další téma nabídl Erik Tabery v editoriálu Respektu, když napsal: „Odboráři vlastně ošidili své členy, protože když mohli přetavit dojem z demonstrace v prosazení jejich zájmů, zůstali stranou a raději v televizi s úsměvem slibovali, že tedy celé zemi zatopí generální stávkou. To ale nedává logiku, protože k tak razantní akci nejsou důvody a navíc by vážně poškodila celé Česko.“

Z toho se dá vyčíst jen jediné – v Respektu se stávkovat nebude, redakce k tomu nemá sebemenší důvod a vážně by to poškodilo její současné postavení v Česku. Rozpad ekonomiky, nemravné navyšování vládního dluhu souběžně s ožebračováním lidí dole, by se mělo řešit tak, že zadlužovat se bude o něco méně a lidi se budou okrádat s větším rozmyslem. Odbory zklamaly, když se o něco takového odmítly zasadit.

Ve stejném čísle Respektu však najdeme i text, který šéfa trochu „vyvažuje“. V příspěvku Tomáše Sachera o sociologii nespokojenosti čteme: „Klíčovou otázkou je, co ze vší té nespokojenosti a strachu může být. Trvalé a přehnané znechucení spolu s nedůvěrou v možnost změny a nechutí se v té změně osobně angažovat může vést k rezignaci a v důsledku i k posunutí společnosti zpět k nesvobodě. Ovšem ne nutně. „Vysoká kritičnost může naopak znamenat i pobídku k činu,“ říká sociolog Červenka. „A z posledních dat se nám ukazuje, že právě to se dnes děje.“ Největší polistopadová demonstrace proti reformám, nová občanská sdružení, diskusní skupiny na Facebooku, to vše jsou podle sociologů věci, které otevírají prostor konstruktivnější variantě.“

Ta konstruktivnější varianta je nyní probírána na různých neformálních fórech, ale příležitostně proniká i do politických programů opozice, především kolem témat životního prostředí, regionálního rozvoje a sociálního vyloučení. Podrobně jsem to zkoumal u sociální demokracie (programový podklad k životnímu prostředí připravil Petr Petržílek) nebo v programových dokumentech národních socialistů. U komunistů býval s životním prostředím problém, protože v jakýchkoliv limitech spatřovali hrozbu pro pracovní místa. Jenže mezitím se začal prosazovat pojem „zelené ekonomiky“ a „zeleného růstu“, kde se naopak pracovní místa mohou tvořit. Jsou to pracovní místa spojená s technologií alternativních energií, lokálního zpracování zemědělské prvovýroby a navazujících služeb, jako je obnova místní družstevní obchodní sítě, dopravy, financí a podobně.

Je pozoruhodné, jak odborná veřejnost v těchto okruzích během pár let pokročila a jak propastně zpátečnicky vyznívají všechny pokusy Václava Klause a jeho dvořanů vydávat globální oteplování za fikci a rozklad sociálního státu za žádoucí cíl. Rostoucí část podnikatelské sféry má obavu, že tak může být připravena o podíl na probíhající „průmyslové revoluci“.

Zpátky k základnímu problému – jak naložit s touhle vládou. Jiří Baťa v Britských listech klade sugestivní otázku, „zda smečku lačných, umanutých, arogantních a krajně neoblíbených politiků máme považovat za VLÁDU“.

Pochopitelně, že od hlídacích psů uslyšíme podobná slova na adresu opozičních vůdců, odborářů a představitelů alternativ. Teoreticky by to mělo být v poměru 9 ku 1, neboť 9 občanů z 10 dává přednost spíše tomu, co na adresu vlády říká Baťa, než co píše Steigerwald nebo Tabery. Život nás poučil, že to v těch novinách bude opačně, spíše 1 ku 9.

Ať si to užijí ti, kdo to čtou. Kdo to nečtou, o nic nepřijdou. V době internetu je kudy projít kolem umanutých novinových komentářů. Stejně tak smyslem generální stávky nebude zvyšování čtenosti blbého tisku.