Co se podaří dřív? Americký prezident Donald Trump musí sledovat dva protisměrné proudy. Podaří se mu prosadit obraz starostlivého vůdce, který se soustřeďuje na obnovu pracovních příležitostí v krizí zdecimovaném Rezavém pásu a obecně prosazuje návrat USA k funkci nejprůmyslovější země světa? Dokáže se vyhrabat ze vzdálených válečných konfliktů, které nelze vyhrát, jen stojí peníze a rozšiřují řady nepřátel? Nešla by obrana přifouknout tak, aby se zároveň stala hlavně exportním oborem a zbraně byly jen na kšeft?

Nebo vyhrají Trumpovi odpůrci, kteří se snaží hromadit obvinění, jejichž výsledkem má být odvolání prezidenta z funkce?

Ve Zprávě o stavu Unie, kterou Donald Trump poprvé přečetl v Kongresu, se takhle otevřeně nemluví, ale mnohé naznačuje, že tomu prvnímu se daří líp. Rekordní růst na burzách, který vrcholil bezprostředně před Trumpovým velkým dnem, potvrzoval, že velká část korporátního sektoru nepočítá s tím, že Demokratům se podaří Trumpa sesadit.

Společnosti naopak už delší čas vkládají velké naděje do avizovaného snížení daní a daňové amnestie pro zisky zadržované v zahraničí. Zmíněná amnestie nakonec není tak rozsáhlá, jak se čekalo, ale už to, že snížila daňovou sazbu na polovinu z původních 35 procent, přimělo třeba společnost Apple, aby slíbila přivézt a investovat 350 miliard dolarů ze zahraničí. Na dani z těchto starých zisků současně zaplatí 38 miliard dolarů, se kterými už nikdo nepočítal. Může si to dovolit, protože také snížení běžných daňových sazeb na 21 procent, se kterými přišla Trumpova reforma, je skoro na polovinu a uvolní obrovské množství zisku.

Trump zároveň nabízí, kam ty peníze vložit. Vytrvale propaguje velký infrastrukturní plán, který dominoval i jeho Zprávě. Má nasměrovat 1,5 bilionu dolarů do modernizace železnic, silnic a dálnic a dalších staveb, pro které je charakteristické velké nasazení pracovních sil. Federální vláda nabízí zdánlivě jen zlomek toho, co to může stát, pouhých 200 miliard dolarů. Většina staveb má být totiž soukromých, ve spolupráci soukromého a veřejného sektoru. Ani veřejný sektor nemá být převážně federální, ale předpokládá projekty jednotlivých států unie nebo přímo jejich měst. Proto plán nemá příliš konkrétní podobu, ta vznikne až dole, kde by měli vědět nejlépe, co potřebují.