Možná je to jen špatný název, ale vyznívá to jako špatné pojetí. Když konečně dorazila i do Česka představa o potřebě digitalizace kde čeho, nejen Průmyslu 4.0, začalo se mluvit o Společnosti 4.0. Vypadlo však z toho to hlavní, občan. Zkuste ho najít v oficiálním vysvětlovacím textu:

„Společnost 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení zákazník-výrobce-dodavatel, proto musíme již v této rané fázi začít širokou debatu na národní úrovni, a to se všemi zainteresovanými stranami – soukromými společnostmi, odbory a svazy zaměstnavatelů, akademickou sférou a státem. Pouze tak můžeme Českou republiku připravit na společenské změny, které budou souviset s aktivitami 4.0." (ZDE)

Máme právo spoluúčasti jako zákazníci, samozřejmě, podle stavu peněženky. Můžeme odborově remcat, ale to se nějak se zaměstnavateli vyřídí. Lze o tom akademicky bádat, pokud to někdo zaplatí. A jsme-li podnikatelé, můžeme se utkat se státem v souboji na razítka. Ale jako občané o tom můžeme leda číst v novinách. Šťastná budoucnost 4.0 se vyvíjí jinde, a až přijde, bude vyhlášena.

Komu je určena? Zaměstnavatelům naroste hřebínek, až nastoupí roboti a zmírní nedostatek pracovních sil. Stát setřepe otravné ochránce rozpočtu, protože bude vyplácet méně úředníků u šaltru. Odbory posílí nad velkým tématem obnovené nezaměstnanosti. Akademici budou blouznit o počítačích, které už nepotřebují lidi. A občan zamáčkne slzu, protože čekal, že umělá inteligence se postaví na jeho stranu, na stranu svobody.

Jako občan bych přece čekal, že takto posíleni rozerveme okovy, kterými jsme přivázáni ke globalizačním závodům ke dnu. Že se pokusíme o lokální nezávislost na vyděračských vzdálených korporacích. Že se zpřístupní přímá demokracie, když jí digitalizace nabízí křídla. A že tak dostaneme prostor k prosazování vlastních místních pravidel, ve kterých jsou hrabivost a soupeření vytlačovány sdílením a reciprocitou.