Sbírka špatných čísel, která popisuje prostředí, ve kterém stát hospodařil, nabízí ucelenou sérii. Klesly reálné mzdy i počet odpracovaných hodin. Ceny rostly v důsledku administrativních opatření (zvýšení DPH, oslabení koruny centrální bankou). Silný přírůstek byl jen v odvětví peněžnictví a pojišťovnictví (o 8,3 procenta). Krátce – škrtilo se, ale jen na někom. A výsledek? Těžko to nazvat úsporami, když státní dluh za posledních pět let vzrostl o 686 miliard korun, zatímco domácí produkt, ze kterého se má hradit, jen o 35 miliard korun.

V Poslanecké sněmovně ČR se probíral Státní závěrečný účet za rok 2013 a teoreticky to mělo být nejvýznamnějším svátkem demokracie, významnějším, než je schvalování státního rozpočtu. Jde o jedinečnou příležitost posoudit, jak to dopadlo. Ale co? Někdejší ministr financí a nynější opoziční místopředseda sněmovny Miroslav Kalousek je ochoten vidět jen ta čísla, a ke všemu, jen některá, Operuje poklesem „strukturálního deficitu“. Současný ministr financí (a podnikatel) Andrej Babiš se ptá, co se za ty peníze pořídilo. Běduje, že z dálnic není dostavěna ani D1, kterou kdysi v hlubokém dávnověku zahajoval Štrougal.

Rozpočtová oprátka, kterou v posledních letech mechanicky ordinoval Kalousek pro určitou skupinu obyvatelstva a určitou část veřejných služeb, nezabránila prudkému růstu státního dluhu, který se za posledních pět let zvýšil z jednoho biliónu korun na 1 683 miliard, tedy o 683 miliard korun. Hrubý domácí produkt, od kterého se odvíjejí možnosti úhrady, se však vyvíjel naprosto jinak. Během té doby stagnoval na úrovni 3,8 bilionu korun a zvedl se za celé období od roku 2009 jen o 35 miliard korun, o necelé procento. Dluh tedy vzrostl za poslední pětiletí dvacetkrát víc než potenciální zdroje. Nad tím jsou jakékoliv výmluvy směšné.

Vláda je v trapné situaci, protože v něčem takovém pokračovat nemůže, ale na druhou stranu chce nabídnout gesto, že končí s protievropským šaškováním. Proto kývla na „dluhovou brzdu“, evropský fiskální kompakt. Vystavuje se tak nebezpečí, že hasiči u hořícího domu budou šetřit za vodu.

„Pokud bychom měli akceptovat podmínky strukturálního deficitu v rámci fiskálního paktu, tak bychom museli jít na deficit někde řádově kolem 60 miliard, takže bychom museli všem státním zaměstnancům dát poloviční výplaty,“ zvolal ze sněmovní tribuny rozčílený ministr Babiš po opakované slovní přestřelce s poslancem Kalouskem. To Babiš rozhodně neudělá, už proto, že za rozvrat státních financí může i předchozí systematické oslabování kontrolních funkcí státní správy.

Debata ve sněmovně byla dlouvá, vyčerpávající a nepřehledná. Dokument, o kterém se jednalo, má přes 700 stran a je také k nepřečtení.

Ale byl k němu přiložen návod k použití v podobě stanoviska Nejvyššího kontrolního úřadu.

Oba dokumenty tedy byly projednávány společně a kontrolní výbor sněmovny už vyzval ministra financí, aby do konce srpna předložil přijatá a připravovaná nápravná opatření k tomu, na co NKÚ upozorňuje. A může to být příležitost k podstatné debatě. NKÚ poukazuje na základní problém, že z prezentovaných čísel nelze vyčíst, jakou úroveň mělo hospodaření, které je za nimi. Chybí metodika pro hodnocení hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti vynakládaných výdajů. A další výhradu bychom mohli přetlumočit tak, že do pekel dluhů se lze zřítit i s klapkami „snižování schodků“ na očích. Proto NKÚ varuje, že pro trvale udržitelný fiskální vývoj jsou rozhodující jak úsporná, tak prorůstová opatření. Je čas zjistit, co nás ty úspory stály.

Proberme si tedy státní závěrečný účet za rok 2013 očima NKÚ.

Napřed se podívejme na pár čísel, které by nezkušenému oku snadno unikly. V rámci evropských operačních programů jsme k českému kofinancování ve výši 13 miliard korun dostali evropskou dotaci 81 miliard korun. Je to spousta peněz, ale mělo jich být víc. Máme vyčerpáno pouhých 54 procent z celkové alokace na léta 2007 až 2013, mělo to být 65 procent. Některým nárokům tak hrozí „automatický zánik“ po doběhu vymezeného času. Čísla pro rok 2013 ještě nejsou definitivní, ale zmizík může postihnout 9 – 12 miliard korun. Z přídělu na rok 2012 však může být vyzmizíkováno 25 miliard korun.

Přestože však z evropských fondů čerpáme tak trestuhodně špatně, celkové skóre je vysoce pozitivní. Když přičteme i zemědělské dotace, roku 2013 jsme dostali dohromady o 84 miliard korun více, než jsme odvedli do rozpočtu EU.

Proč se nečerpaly peníze z operačních programů, je jasné, běhali tu rozlícení evropští auditoři a upracovaní policisté a státní zástupci, kteří zkoumali, co z toho chaosu a neumětelství je rovnou na trestňák. Pak je těžké investovat. Zpráva připomíná, že v loňském roce nebyly dočerpány kapitálové výdaje státního rozpočtu o 14 miliard korun. Tedy žádné drobné.

Podle českých rozpočtových pravidel přitom nevyužité peníze žijí „život po životě“, mění se v „nároky“. To znamená, že lze po nich teoreticky sáhnout i v dalších letech. Takhle už se tu nahromadilo 140 miliard korun. Dají se skutečně použít? Nikdo neví. NKÚ varuje, že narůstá riziko, které může rozpočet rozhodit.

Územní správní celky, dobrovolné svazky obcí a regionální rady regionů soudržnosti skončily hospodaření s dokonce přebytkem 18 miliard korun, což je zhruba částka, o kolik se tam víc vybralo na daních oproti roku 2012. Ocitli se ve vytouženém ráji? Nikoliv, tyto peníze zůstaly ležet. Spolu s dalšími. Kapitálové výdaje zůstaly nedočerpány o 30 miliard korun. Kapitálové výdaje obcí přitom klesaly už čtvrtý rok v řadě a jsou o 30 miliard korun nižší než roku 2009.

Může za to i zmateční zákon o veřejných zakázkách, ze kterého plyne, že zodpovědný starosta, který podepíše nějaký papír, si jde pro jistotu rovnou sednout.

Když sečteme nevyčerpané kapitálové výdaje státu a obcí, hodí nám to 44 miliard korun, tedy víc než jedno procento HDP. Hospodářský pokles roku 2013 činil 0,9 procenta HDP. Představa, že za to může nějaká zahraniční krize, je mimo mísu.