V debatách o případném vstupu do eurozóny v Česku obvykle převažuje argumentace o nevýhodách, kterým kraluje ztráta kontroly nad měnovou politikou. Nyní můžeme vytáhnout stejný argument v kritice, proč v eurozóně dávno nejsme.

Inflace nerušeně pokračuje, v lednu dokonce skoro na 10 procent, a Česká národní banka na tom nezměnila nic, přestože její základní úroková sazba vyskočila pět procent nad evropskou úrokovou hladinu, jako bychom chodili nazí a živili se vývozem banánů. Další extrém za hranicí civilizované měnové politiky představují české devizové rezervy, které dvojnásobně přesahují částku, kterou disponuje vláda ve státním rozpočtu nebo kterou tvoří český státní dluh.

Inflace i vysoké úrokové sazby drancují peněženky občanů, ale tam se nezastaví. Opřou se do i státní pokladny, protože prudce zvyšují náklady nového dluhu. A pořádně to odnesou také ti, kdo do tohoto dluhu investují, protože staré dluhopisy s výrazně nižším úročením spadly s cenou o několik pater níž.

Podle oficiální zprávy Ministerstva financí ČR v polovině loňského roku činil český státní dluh 2 269 miliard korun, ale jeho tržní hodnota byla 2 315 miliard korun. To, že tržní hodnota byla vyšší než hodnota nominální, znamená, že jste si museli připlatit, když jste se chtěli zúčastnit. Poptávka po českém dluhu po dlouhá léta násobně převyšovala nabídku. A teď nahlédněme do tabulky o současném obchodování s českými státními dluhopisy. Prudké zvýšení základní úrokové sazby ČNB srazilo průměrné ceny českých státních dluhopisů zhruba o deset procent. To jen opravdu drsný propadák. Mluvíme o ztrátě kolem 200 miliard korun. (ZDE)