Zbyněk Fiala: Kudy z obce teče

Předčasné volby urychlily programové přípravy levice, která začíná přejímat témata zprvu rozpracovávaná hlavně v občanských iniciativách. Tak se častěji setkáváme i s vizí rozvoje lokální ekonomiky. V zastydlém pravičáckém skanzenu ČR posledních let je to průlom, ale když se ohlédneme zpátky, mnohé lze čerpat z hospodářských standardů předválečného Československa a jeho družstevní tradice. Přední činitel předválečného družstevnictví Ladislav Feierabend uvádí, že s družstvy mělo nějaké vztahy přímo nebo nepřímo (jako další členové domácnosti) asi 6 milionů lidí, tedy každý třetí.

Historii a možnostem družstevnictví bude věnován kulatý stůl v Senátu 3. října, uspořádaný první místopředsedkyní Senátu Alenou Gajdůškovou u příležitosti 20. výročí založení Družstevní asociace ČR. Vystoupí i Ilona Švihlíková z Alternativy Zdola.

O družstevním bankovnictví se více dozvíme na Konferenci o etických financích, která proběhne 12. a 13. září v Brně. Bude to společná akce Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Trastu pro ekonomiku a společnost a Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Nejvíc jsem zvědav na vystoupení Oskara Kjellberga, dlouholetého ředitele velké švédské bezúročné družstevní banky JAK.

Připomeňme si, že úvěrní družstva, kampeličky a záložny byly klíčovou institucí předválečného družstevnictví, neboť spolehlivě zajišťovaly - na principech vzájemnosti - nízkonákladové řešení peněz pro malé místní podnikání. V Česku po sametu svitla šance na jejich obnovu, ale první ji postřehla bankovní lobby, která logicky pochopila, že by tak vznikl nepříjemný soupeř. Nakonec se podařilo tuto šanci zmařit a v součinnosti s užitečnými idioty z řad zákonodárců byly kampeličky nasměrovány do slepé uličky (podobný model se později použil i pro solární elektrárny).

Zhruba o týden později (21. – 22. září) naváže Festival lokální ekonomiky ve Varnsdorfu. Cílem je šíření tohoto hospodářského konceptu na Děčínsku a ve Šluknovském výběžku. Klíčová je odborná konference, kde se bude dolaďovat chystaný pokus o praktickou realizaci lokální ekonomiky na Varndorfsku. Vedle toho budou probírány české i zahraniční zkušenosti s dílčími prvky, jako jsou potravinové spolky, bedýnkový systém, budování místních prodejen („konzumů“), marketing místních produktů, alternativní zdroje energie, založení místní měny a další nástroje pro hospodářskou obnovu marginalizovaných obcí a regionů.

Na cestě je tedy konkrétní varnsdorfský projekt lokální ekonomiky. Že to nebude snadné, naznačuje hláška, kterou jsem našel v mailové korespondenci:

„Podmínky pro rozvoj drobného podnikání jsou u nás díky řádění řetězců natolik zdevastované, že už tu skoro nemáme lidi na to, aby si mezi sebou mohli vyměňovat zboží a služby. Celé Děčínsko je momentálně na dně a využívá se jako skládka pro odkládání nepřizpůsobivých. V některých obcích už lidé dokonce zapalují neobývané domy (a hasiči si dávají na čas), aby do nich nemohli být nastěhovány náplavy, o které tu nikdo nestojí. Na druhou stranu je to vhodné místo pro zavedení lokální ekonomiky (dokud se lidem daří dobře, tak o takových věcech moc nepřemýšlejí).“

Na tom něco bude. Kde jsou na tom špatně, tam je to z hlediska alternativ dobře, protože lidé snáze pochopí, že nepřijde jiná účinná pomoc než vlastní. V takových podmínkách má smysl připravovat projekty, přesvědčovat lidi, budovat odborné zázemí a pokoušet se o kroky, které mohou zároveň posloužit jako průkopnický příklad.

Základní témata je možné nastudovat také na webu www.lokalni-ekonomika.cz, který byl spuštěn u příležitosti varnsdorfského festivalu. Když se do něj ponoříte, najdete dokonce informace o chystané první emisi lokální měny u nás. Bude se jmenovat TNE, protože má být „tvrdší než euro“. Fakticky však bude na euro „navěšena“ fixním kurzem 1,17 euro (aby mohla odstartovat na 30 Kč).

http://www.lokalni-ekonomika.cz/festival/lokalni_mena_tne.html

Prospekt TNE je poněkud mlhavý (schovávají si to až na tiskovku), ale naznačuje použití „demurrage“, tedy něčeho jako negativní úrok (aby se peníze točily na trhu). Komu se takové peníze válejí doma, přijde po čase o určité procento hodnoty. Nejsou to tedy peníze k bohatnutí, ale k práci a oběhu.

Nejznámější příklad takto pojaté lokální měny pochází z rakouského města Wörgl z časů Velké krize ve 30. letech minulého století. Tam místní měna se srážkovým systémem přinesla přímo „zázračný“ efekt - měla 15 krát rychlejší oběh než zbytek rakouské ekonomiky (stejný objem peněz tam umožnil 15 krát větší obrat) a město obklopené krizí dosáhlo po několika měsících plné zaměstnanosti! Zatrhla to až rakouská centrální banka, která si chtěla uchovat měnový monopol.(Bernard Lietaer and Jacqui Dunne: Rethinking Money, 2013).

V čem jsou představy lokálních reformátorů odlišné od běžné představy o zvyšování konkurenceschopnosti na globálních trzích? Právě v tom, že v takovém úsilí nevidí valnou šanci. Ostatně stačí se podívat na vývoj konkurenceschopnosti české ekonomiky v posledních letech, kdy se takovému cíli podřizovalo zdánlivě vše. Krachují celé průmyslové regiony. Ale i úspěch je pochybný - zemědělci hlásí dobrý rok, přestože míra soběstačnosti republiky v potravinách poklesla, ceny potravin rostou a půda je zamořena jedy a ničena erozí. Systém, který vidí jen to, co lze ocenit penězi, je zaslepený k hodnotám diverzity, komplementarity, solidarity a spolupráce a odřezává nás tak od skutečné prosperity.

K prosperitě naopak vede systém, který dokáže zalepit díry, kterými odtékají peníze (třeba v účtech za elektřinu ze vzdáleného zdroje – než je nahradí bioplynka s generátorem a solární panely místního elektrárenského družstva), umožňuje koncentraci místních zdrojů (třeba do kampeliček, s cílem financovat místní firmy a rozvoj), diverzitu (umožní širší okruh aktivit, který obec jistí proti výkyvům - něčemu se daří teď, jinému se může dařit příště), komplementaritu (například od zpracování místní zemědělské prvovýroby po obecní jídelnu a konzum) a synergii (výsledek spolupráce je nakonec lepší než souhrn dílčích aktivit).

Je to radikálně levicový koncept – nebo aspoň může být. Tak o tom uvažuje klasik, zpočátku anarchista a později významný autor sociální ekologie Murray Bookchin (1921 – 2006), který rozvíjí komplexnější představu soběstačnosti a přímé demokracie.

Najdeme to v rozhovoru, který s Bookchinem pořídila roku 2000 Eva Hauserová pro časopis Sedmá generace a byl pak mnohokrát přetištěn:

http://apdistribuce.unas.cz/bookchin_sbornik.html

„Prvořadým problémem je změnit strukturu společnosti tak, aby lidé získali moc. Nejvhodnějším prostorem pro takovou změnu je obec - město, městečko, vesnice - kde máme možnost vybudovat demokracii, jež by se mohla odehrávat takříkajíc tváří v tvář. Můžeme přeměnit místní správu v lidová shromáždění, na nichž lidé dostanou možnost diskutovat a činit rozhodnutí týkající se hospodářství i společnosti, ve které žijí. Tam, kde se podaří přenést moc na sousedskou rovinu, třeba v rámci městských čtvrtí, mohou se tyto jednotky konfederativní formou spojovat do městských celků a ty pak do národní vlády - nikoli do státu (ten je jen nástrojem třídní nadvlády a vykořisťování), ale do vlády, která dá moc lidem. To nazývám komunalismem v praktickém slova smyslu. Výraz by neměl být zaměňován s komunitarianismem, označujícím drobné iniciativní projekty v oblasti stravování, řemesel či vydávání tiskovin, tedy projekty, které často přecházejí na kapitalistickou bázi, pokud neztroskotají nebo nepodlehnou konkurenci jiných podniků.

Lidem se nikdy nepodaří vytvořit podobný typ přímé demokracie spontánně. Bojovat za ni musí vážně míněné, soustředěné hnutí. A aby mohla takovéto hnutí budovat, musí radikální levice vytvořit organizaci - takovou, která by byla kontrolována zdola, a neproměnila se tak v druhou bolševickou stranu. Formovat se musí pozvolna na místní úrovni, organizovat se v konfederacích a spolu s lidovými shromážděními budovat opozici vůči stávající moci, státu a vládnoucí třídě.

(…)

Z místních konfederací by měly vzejít oblastní konfederace, z těch zase konfederace národní či kontinentální. Moc ale musí vždy spočívat v rukou lidových shromáždění a konečná rozhodnutí musejí přicházet zezdola, to znamená ze shromáždění jednotlivých lidí. (Měl bych dodat, že každý, kdo se shromáždění nezúčastní, jednoduše říká: "Nejsem občan, nezajímá mě to." Nestojí-li někomu za to přijít, nezbývá mu než žít s rozhodnutími, která na shromážděních učinili jiní.)

Občiny neboli municipality tvoří lokus, arénu skutečného politického života, žádná občina však nemůže být "autonomní". Autonomie je mýtus - nemůžete jí dosáhnout, protože každý člověk závisí na všech ostatních a každá občina závisí na ostatních občinách. Všichni závisíme jeden na druhém, stejně tak je naše individuální já do značné míry utvářeno kulturou, nerodí se zničehonic ani jakýmsi záhadným způsobem neformuje sebe sama, jak tvrdil Max Stirner. Stejně tak odmítám defektní totalitární pojem absolutní závislosti na státu. Jsem pro vzájemnou závislost sobě samým vládnoucích lidí sdružených ve shromážděních.“

Tohle myslím stojí za diskusi.

Publikováno se souhlasem vydavatele.